Marta s Margitou se staly symbolem socialismu. Přitom vůbec netušily, že jejich tváře zaplaví zemi

Dvě školačky z oravského Tvrdošína pózovaly malířce za pár korun a bonbóny. Jejich obličeje pak 27 let nosili v peněženkách miliony Čechoslováků.

Foto: ValeewIldar - licence CC BY-SA 4.0

Rok 1958, základní škola v Tvrdošíně. Malířka Mária Medvecká si vyhlédne dvě kamarádky, Martušku Lajmonovou a Margitku Meškovou. Potřebuje dětské tváře pro návrh nové bankovky. Ze školy zamíří rovnou za Martinými rodiči, ti souhlasí. Děvčata se posadí před malířku, vydrží hodiny sezení za sladkosti a drobné mince. Netuší, že právě vzniká jeden z nejrozšířenějších obrazů socialistického Československa, líc papírové desetikoruny, která bude v oběhu od prosince 1961 až do léta 1988. Dnes jsou z Martušky a Margitky důchodkyně Marta Cisáriková a Margita Hlaváčiková. Jejich příběh ale stále fascinuje sběratele i historiky peněz.

Dvě dívky, dva šátky, jeden stát

Na lícní straně bankovky vzoru 1960 sedí dvě dívky vedle sebe. Jedna má na hlavě tradiční šátek, podle vzpomínek samotných modelek představovala starou Oravu. Druhá nese pionýrský šátek, symbol nové doby. Na rubu se rozprostírá Oravská přehrada, budovatelský triumf nad divokou řekou. Celá kompozice fungovala jako miniaturní ideologická pohádka: minulost a budoucnost spojené v jedno, zasazené do krajiny, kde člověk přemohl přírodu.

Medvecká nebyla náhodná volba. Celý život malovala oravské děti, ženy, krajinu. Slovenská národná galéria eviduje desítky jejích děl s motivy šátků, květin a přehradních staveb. Motiv dvou děvčat pro ni nebyl jednorázový nápad, ale vyvrcholení celoživotní posedlosti regionem. A právě proto její návrh prošel: nejdřív se pořídily fotografie, ty putovaly do Prahy ke schválení ministerstvem financí, a teprve po souhlasu pokračovalo samotné malování. Celý proces od výběru dívek po vydání bankovky trval téměř tři roky.

Z oravské školy do každé peněženky

Vyhláška č. 131/1961 Sb. stanovila datum oběhu na 1. prosince 1961. Často se plete vzor 1960 (rok návrhu) se skutečným uvedením do oběhu. Bankovka pak přežila víc než čtvrtstoletí. Zákonným platidlem přestala být až 30. června 1988.

Za tu dobu prošla rukama prakticky každého Čechoslováka. Desetikoruna byla běžná nominální hodnota pro každodenní nákupy: chleba, mléko, jízdenka. Tváře Marty a Margity viděly miliony lidí denně. Paradox? Téměř nikdo nevěděl, komu ty tváře patří. Známý byl motiv, ne civilní identita. Jak později potvrdil Jaroslav Moravec z ČNB pro magazín Dotyk, šlo o jeden z mála případů, kdy se na československou bankovku dostali zcela obyčejní lidé, ne historické osobnosti.

Právě v tom spočívá síla celého příběhu. Režim nepotřeboval celebrity. Potřeboval tváře, které působí lidově, regionálně a ideologicky čitelně zároveň. Dvě děti z Oravy tuto roli splnily dokonale, a samy o tom prakticky nevěděly.

Anonymní celebrity, které rozdávají autogramy poštou

Marta zůstala v Tvrdošíně, Margita se po svatbě přestěhovala do nedalekého Trsteného. Kamarádky zůstaly. Už v rozhovoru pro deník Právo z roku 2009 o sobě mluvily jako o stále spojených přítelkyních. Reportáž TV Markíza je v roce 2017 zastihla doma na Oravě, profil slovenského Štandardu z června 2023 je zachytil jako babičky užívající si vnoučata.

Co se ale za ty dekády změnilo, je zájem sběratelů. Obě ženy popisují, jak jim lidé z Česka i Slovenska posílají poštou staré desetikoruny s prosbou o podpis. Podepsaná bankovka se na aukčních portálech prodává za výrazně vyšší ceny; na Aukru se v srpnu 2025 prodal kus s podpisy obou žen za 3 432 Kč, podobná nabídka z června 2026 se pohybovala kolem 3 680 Kč. Sběratelé přitom zvlášť oceňují podpisy rodnými příjmeními (Mešková a Lajmonová) jako prvek rarity.

I nepodepsané kusy v perfektním stavu mají svou cenu. Na trhu se pohybují zhruba mezi 850 a 1 400 Kč podle série a kvality.

Dívka z mince versus dívky z bankovky

Příběh Marty a Margity svádí ke srovnání s jiným slavným dětským obličejem z československých peněz, Bedřiškou Synkovou, dívkou s lípou z korunové mince. Jenže kontext je zcela opačný. Bedřišku vybrala sochařka Marie Uchytilová-Kučová v době, kdy sama čelila komunistické represi, a dívka na minci byla podle doložených svědectví skrytým protestem. Marta s Margitou naopak vznikly jako otevřeně schválený socialistický motiv: rodiče věděli, malířka měla oficiální zakázku, ministerstvo návrh posvětilo.

Právě ta otevřenost je dělá paradoxně zajímavějšími. Žádný tajný příběh, žádný disent. Jen dvě holčičky, které seděly před malířkou, protože jim to řekli rodiče. A přesto, nebo právě proto, se staly jedním z nejviditelnějších obrazů éry, kterou si samy nevybraly.

Co z nich udělalo symbol

Socialistické bankovky byly navržené s chirurgickou přesností. Každý motiv musel zdůrazňovat pracovitost, rovnost, kolektivní úsilí. Stokoruna nesla hutníka, dvacetikoruna vojáka. A desetikoruna? Dvě děti. Budoucnost. Režim vsadil na nejčistší možný obraz, dětskou tvář bez historie, bez kontroverzí, bez individuality.

Marta s Margitou nikdy nedostaly honorář odpovídající tomu, co jejich tváře znamenaly pro vizuální identitu státu. Nedostaly smlouvu, jejíž existenci by šlo dnes dohledat. Dostaly bonbóny a pár korun za sezení. A přesto, jejich obličeje znal každý Čechoslovák. Jen nevěděl, že je zná.

Dvě důchodkyně z Oravy dnes podepisují bankovky, které už třicet osm let neplatí. Sběratelé za ně platí tisíce. Je to asi nejpřesnější metafora toho, co socialismus udělal s lidskými tvářemi: vzal je, použil je a zapomněl se zeptat.