Italský princ Carlo proslul jako autor madrigalů i muž odsouzený dějinami za dvojnásobnou vraždu

V noci na 16. října 1590 zabil neapolský princ svou ženu i jejího milence. Žádný soud ho neodsoudil, udělaly to až následující staletí.

Foto: Public Domain Pictures

Carlo Gesualdo, princ z Venosy, přistihl v ložnici svého paláce manželku Donnu Marii d’Avalos s Fabriziem Carafou, vévodou z Andrie. Oba zavraždil. Dochované opisy vyšetřovacího spisu datovaného 17. října 1590 ukazují, že nešlo o moderní trestní proces, nýbrž o takzvané processo per informazione, tedy úřední šetření události, která se podle tehdejšího neapolského civilního práva vešla do rámce dovoleného zabití při přistižení cizoložství. Gesualdo nebyl odsouzen soudem. Odsoudila ho kulturní paměť, která z něj na čtyři staletí udělala archetyp skladatele-vraha. Jenže právě ta paměť mu zároveň křivdí: redukuje šest knih madrigalů a monumentální Responsoria na pouhý soundtrack k vraždě.

Právo zabít a jeho šedé zóny

Neapolské civilní právo konce šestnáctého století bylo v otázce cizoložství velmi přímočaré. Dobový právní text Tartaglii z roku 1579 výslovně povoloval manželovi zabít ženu i milence přistižené při nevěře. Kanonické právo takové jednání naopak zakazovalo, existoval tedy rozpor mezi světskou a církevní normou. V praxi ale nikdo proti Gesualdovi řízení neotevřel.

Jednu komplikaci přece jen představoval status oběti. Fabrizio Carafa nebyl žádný bezvýznamný sluha, nýbrž vévoda z Andrie, příslušník jednoho z nejmocnějších neapolských rodů. Právní nejednoznačnost tu existovala, ale mocensky ji nikdo nevyužil. Gesualdo se po vraždách stáhl na svůj hrad v Gesualdo a pokračoval v komponování. Nebyl hudebně umlčen, naopak, jeho madrigaly se v sedmnáctém století dál opisovaly, tiskly a debatovalo se o nich jako o „moderní“ hudbě.

Šest knih, které přepsaly pravidla madrigalu

Gesualdův hudební odkaz tvoří šest knih madrigalů vydaných mezi lety 1594 a 1611, k nimž se připojují duchovní skladby včetně rozsáhlých Responsoria z roku 1611. Zlom přichází už ve třetí knize z roku 1595, katalog Naxos u ní mluví o „silné změně stylu“, kdy disonance a kontrasty začínají dominovat nad plynulou polyfonikou prvních dvou sbírek.

Skutečný extrém ale představují knihy V a VI. V nich Gesualdo:

• opouští stabilní tonální centrum na dlouhé úseky skladby,
• staví vedle sebe harmonické bloky, které spolu podle dobových pravidel nemají co dělat,
• pracuje s prudkými střihy mezi pomalými chromatickými sestupy a rychlými diatonickými pasážemi,
• podřizuje každý hudební tah významu zpívaného textu, slovo „smrt“ dostane jinou barvu než slovo „radost“, a to doslova v rámci jednoho taktu.

Nebyl v tom nicméně sám. Luzzasco Luzzaschi, dvorní varhaník ferrarských Estenských, už před ním experimentoval s náhlými změnami textury a dočasnou chromatikou. Gesualdo ale tyto podněty posunul o řád dál. Kde Luzzaschi naznačoval, Gesualdo trval. Kde Marenzio elegantně balancoval, Gesualdo rovnováhu záměrně rozbíjel. Výsledek zní i dnes znepokojivě, jako hudba, která odmítá posluchači nabídnout místo k odpočinku.

Mýtus šíleného génia versus racionální řemeslo

Romantická tradice devatenáctého a dvacátého století vybudovala lákavý narativ: Gesualdo vraždil, trpěl výčitkami a jeho pozdní hudba je přímým otiskem viny a šílenství. Problém je, že to nesedí. Odborný článek v časopise Early Music z roku 2015 výslovně varuje před „mýty o šílenství a sadomasochismu“ a ukazuje, že pozdní chromatismus vykazuje racionální modální koherenci, tedy promyšlenou konstrukci, nikoli rozpad.

Existuje navíc důležitý chronologický korektiv. Knihy V a VI sice vyšly tiskem až roku 1611, ale část badatelů upozorňuje, že mohly být z velké části napsány už během Gesualdova ferrarského pobytu v letech 1594–1597, tedy v období intenzivního kontaktu s tamní avantgardou. Spojovat každý chromatický zvrat automaticky s vraždou a izolací posledních let života je pozdější interpretace, ne tvrdý fakt.

To neznamená, že vraždy neměly na Gesualdovu psychiku žádný vliv. Dobové prameny ho označují jako melancholika, moderní komentátoři spekulují o bipolární poruše. Jenže retrospektivní diagnózy z pramenů šestnáctého století jsou vždy na tenkém ledě. Bezpečné minimum zní: vraždy patří k životnímu kontextu. Nebezpečné maximum: tvrdit, že konkrétní hudební tahy jsou přepisem traumatu.

Gesualdo v Česku, od Prahy po Ostravu

Gesualdova hudba na českých pódiích zaznívá. Letní slavnosti staré hudby v Praze zařadily v roce 2021 jeho madrigal Felicissimo sono do koncertu Calmus Ensemble, byť šlo dramaturgicky spíš o meditaci nad renesanční polyfonií než o exploataci kriminálního příběhu. Zcela jiný přístup zvolilo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, které v roce 2018 uvedlo Sciarrinovu operu Luci mie traditrici, dílo, jež z Gesualdova příběhu vychází explicitně a vraždu staví do centra.

Kdo chce Gesualda poznat poslechem, nemusí čekat na festival. Na streamovacích službách najde kompletní madrigaly v nahrávce pro Naxos i monumentální Responsoria 1611 s Philippem Herreweghem a Collegium Vocale Gent. Praktická rada z recenzí: nezačínat celou deskou naráz. Gesualdo funguje po dávkách, jednotlivé madrigaly, ideálně s textem po ruce, protože právě na vztahu slova a zvuku stojí celý efekt.

Co z něj udělalo legendu a co z něj udělalo kánon

Vražda z Carla Gesualda udělala legendu. Bez ní by jeho jméno nejspíš zůstalo záležitostí úzkého okruhu specialistů na pozdní renesanci, podobně jako jména Luzzaschiho nebo Nenny, jeho současníků ze stejného experimentálního proudu. Ale legendy vyprchávají. Kánon ne. A do kánonu Gesualda dostala hudba: šest knih, v nichž pětihlasý madrigal narazil na vlastní hranice a za nimi našel území, které po dalších tři sta let nikdo systematicky neobýval.