Podvod století, nebo genialita? Ital prodal sochu, kterou nikdo nikdy neuvidí
Italský umělec Salvatore Garau vydražil v Miláně nehmotnou sochu za 15 tisíc eur. Kupec odešel s certifikátem a instrukcí, jak vystavit prázdný prostor.
Obsah článku
18. května 2021 padlo v milánské aukční síni Art-Rite kladívko na lot, který neměl hmotnost, barvu ani tvar. Položka nesla název „Io sono“ – tedy „Já jsem“ – a v katalogu stálo: scultura immateriale, nehmotná socha, archivní číslo IM 3, doporučený prostor instalace přibližně 150 × 150 centimetrů bez překážek. Předaukční odhad činil 6 až 9 tisíc eur. Dražitelé cenu vyhnali na 12 tisíc eur pod kladívkem, s aukčními poplatky zhruba na 15 tisíc eur. Anonymní kupec dostal certifikát autenticity, pokyn k instalaci a nic dalšího. Internet explodoval.
Co přesně bylo na prodej
Garau neprodal „nic“ ve smyslu, v jakém to slovo chápe běžný člověk v obchodě. V aukčním lotu bylo přesně popsané konceptuální dílo: nehmotná socha datovaná do roku 2020, určená k umístění v soukromém prostoru o definovaných rozměrech, archivovaná a opatřená certifikátem autenticity vydaným autorem. Hmotným výstupem pro kupce byl právě tento certifikát a dokumentace, žádný objekt, žádný materiál, žádný podstavec.
Důležitý detail, který se v internetových zkratkách ztratil: aukční katalog výslovně uváděl, že jde o nehmotnou sochu. Účast v dražbě znamenala přijetí všeobecných podmínek prodeje. Nikdo nebyl oklamán o povaze věci. Kdo zvedl cedulku, věděl, co kupuje, nebo přesněji, co nekupuje.
Proč to není automaticky podvod
Slovo „podvod“ vyžaduje klamání o podstatě nabídky. Tady byla nehmotnost popsána předem, černé na bílém, v katalogu i v certifikátu. Odborná právní literatura k obchodu s uměním počítá s tím, že předmětem prodeje může být projekt, protokol, instrukce nebo jiná forma dokumentace bez klasického objektu, a takový prodej je platný, pokud obě strany vědí, co je obsahem transakce.
Zároveň ale existuje oprávněná skepse. U dematerializovaného díla je autenticita mimořádně obtížně ověřitelná. Certifikát je klíčový důkaz provenience, ale sám o sobě nevylučuje budoucí spor o pravost nebo o to, zda „prostor plný energie“, jak Garau svou sochu popisuje, vůbec lze převést na dalšího vlastníka. Pojistit takové dílo, zdědit ho, prodat dál, to všechno stojí a padá s papírovou stopou: fakturou, archivním číslem, aukční dokumentací. Fyzická kontrola nepřipadá v úvahu. Právě tady leží skutečné riziko, ne v samotném aktu prodeje.
Garau není první ani poslední
Salvatore Garau, narozený roku 1953 v Santa Giusta na Sardinii, absolvent florentské Akademie výtvarných umění a účastník Benátského bienále v letech 2003 a 2011, sám svou linii neprezentuje jako převratný objev. V rozhovorech výslovně odkazuje na Duchampa, Gina De Dominicise a především na Yvese Kleina, který už v 50. a 60. letech prodával „zóny nehmotné obrazové citlivosti“, ovšem za zlato a s rituálním spálením stvrzenky. Sotheby’s v roce 2022 nabízelo Kleinovu „Zone de sensibilité picturale immatérielle“ s odhadem 280 až 500 tisíc eur.
Rozdíl je v tom, kam Garau posunul hranici. U Rauschenbergových „White Paintings“ z roku 1951 stále existuje fyzické plátno s vrstvou bílé barvy, které reaguje na světlo a stín v místnosti. U Kleina zůstával rituál a zlato. U Garaua nezůstává ani plátno, ani rám, ani objekt. Celé dílo stojí na certifikátu, instrukci a reputaci autora. A trh to přijal: Garauova další nehmotná práce „Davanti a te“ se ve stejném roce prodala za 28 tisíc eur. Nešlo o jednorázový virální vtip.
Co to říká o trhu s uměním
Skutečný šok není v tom, že někdo prodal neviditelnou sochu. Šok je v tom, jak otevřeně tato transakce ukazuje mechanismus, který v uměleckém trhu funguje vždy, jen bývá zakrytý plátnem, bronzem nebo mramorem. Kupující nekupuje utilitární předmět. Kupuje autorství, provenienci, sdílenou dohodu o hodnotě a důvěru v to, že příští kupec tu dohodu bude sdílet taky.
Podobné otřesy známe i z domácího prostředí. Milan Knížák lámal a škrábal vinylové desky a výsledek nazval „Destruovanou hudbou“, dílem nebyl krásný objekt, ale zásah a proces. David Černý svou „Entropou“ rozpoutal diplomatický skandál, který přerostl výtvarný provoz. Garau jde dál: odstranil i poslední hmotné alibi. Zbyla jen otázka, jestli je umění to, co vidíme, nebo to, na čem se dohodneme.
Může se „Io sono“ ještě někdy prodat?
Konkrétní smluvní podmínky dalšího převodu nejsou veřejně dostupné. Pravděpodobně ale ano, pokud nový prodej doprovází originální certifikát, doložený původ a archivace díla. Tak funguje sekundární trh i u jiných konceptuálních prací. Cenu neurčí certifikát, ale ochota trhu. A ta zatím roste.
Garau v rozhovoru pro sardinský deník řekl, že v okamžiku instalace se ve vymezeném bodě koncentruje „hustota myšlenek“. Zní to jako poezie, nebo jako marketingový tah. Možná je to obojí. Ale 15 tisíc eur je reálných.