Ačkoli jsme všichni rozdílní a na různá témata reagujeme po svém, mluvit o smrti je pro nás univerzálně nepříjemné.
Nepříjemnost tohoto tématu také podtrhává přemýšlení o samotném procesu umírání. Být mrtvý není tak děsivé jako strach z delšího a bolestivého umírání, například v důsledku nemoci nebo zranění. A i když denně chodíme v tom samém těle a denně o něj nějakým způsobem pečujeme, jsme fascinováni představou, co se s tím stejným tělem vlastně stane, jakmile zemřeme. Děje se toho víc než dost a to skutečně od samotného momentu smrti.
Jakmile naposledy vydechneme
O momentu smrti často přemýšlíme jako o chvíli, kdy přestaneme dýchat a naše srdce přestane tlouct. Zjišťujeme ovšem, že smrt není okamžitý moment, ale proces. Náš mozek nějakým způsobem funguje ještě asi 10 minut. To znamená, že po smrti je si mozek této skutečnosti nejspíš i nějak vědom. Výzkum v této oblasti je na začátku. Klinická smrt zahrnuje absenci dechu, tepu, reflexů a také zorničky, které nereagují na ostré světlo.
V okamžiku smrti se uvolní veškeré svaly našeho tělo, oční víčka ztratí napětí, mohou spadnout čelisti. Celé tělo je vláčné a ohebné. Uvolnění svalů znamená i uvolnění svěračů, takže odejdou veškeré výkaly. Během několika minut po zastavení srdce začne kůže těla blednout, jak se krev dostává dovnitř těla. V této fázi začne tělo také chladnout a postupně se dostane na teplotu odpovídající okolí.
Procesy následujících hodin
V těle začne v první řadě pracovat gravitace a všechny tekutiny se postupně dostávají do nejnižšího místa. Asi 3 hodiny po smrti začnou chemické procesy v buňkách způsobovat celkovou ztuhlost, dobře známou jako rigor mortis. První jsou oční víčka, čelisti a krk. Největší ztuhlost nastává asi 12 hodin po smrti, záleží ovšem na stavu těla, věku, okolním prostředí a dalších okolnostech. Prsty mohou být silně zkroucené a s tělem se velmi špatně jakkoli manipuluje.
Vnitřně se celé tělo postupně rozpadá, protože buňky bez kyslíku rozváděného krví začínají už v minutách po smrti umírat. Navíc veškeré vnitřní bakterie a mikrobi, kteří byli drženi na uzdě, mají volnou živnou půdu. Živnou doslova, protože všechny vnitřní orgány se pro tyto mikrokultury stávají potravou. Ačkoli to tedy zvenku není tak patrné, uvnitř mrtvých děl dochází k postupnému rozpadu všeho, co ho předtím tvořilo.