Arktida chyby neodpouštěla a smazala původ. Peter Freuchen musel v ledu zapomenout na své evropské vzdělání

Dánský student medicíny přišel do Grónska s diplomem a sebevědomím. Obojí mu v minus padesáti nepomohlo.

Foto: Picryl

Peter Freuchen dorazil na severozápadní pobřeží Grónska na začátku 20. století jako mladý muž, který opustil univerzitu v Kodani, protože ho víc než pitevna táhl led. Jenže led nerespektoval akademické tituly. Freuchen se musel naučit číst krajinu, řídit psí spřežení, oblékat se do kožešin a jíst to, co nabídl lov, ne to, co znal z dánského jídelníčku. Skutečnou autoritu v Arktidě nezískal díky tomu, odkud přišel, ale díky tomu, co byl ochoten přijmout od lidí, kteří tam žili tisíce let.

Thule: obchodní stanice, ne romantická základna

V roce 1910 spoluzaložil Freuchen s Knudem Rasmussenem stanici Thule u osady Uummannaq na severozápadě Grónska. Název evokuje mytický konec světa, ale realita byla pragmatičtější. Thule fungovala jako zásobovací bod pro místní Inughuit: dodávala lovecké potřeby, střelivo, nástroje, a zároveň sloužila jako ekonomická základna pro budoucí expedice. Financování se opíralo o obchod s kožešinami. Freuchen stanici v letech 1913 až 1919 přímo spravoval, což znamenalo každodenní logistiku: zásoby, účetnictví, jednání s lovci, plánování přesunů.

Nebyl tedy jen návštěvník, který přijel, zapsal si pár poznámek a odjel zpáteční lodí. Žil tam. Oženil se s Navaranou Mequpaluk, inuitskou ženou, která mu otevřela přístup do komunity způsobem, jaký by žádný cizinec bez takového vztahu nezískal. Měli spolu dvě děti. Právě tato kontinuita, ne epizoda, ale roky strávené na místě, ho odlišovala od naprosté většiny evropských polárníků jeho generace.

Co led naučí a co ne

Evropská průprava Freuchenovi v Arktidě nepomohla v ničem podstatném. Medicína ho nenaučila odhadnout, kdy mořský led unese saně a kdy se pod nimi rozlomí. Univerzita mu nedala schopnost číst počasí z tvaru oblak nad fjordem, vybrat správnou trasu pro spřežení nebo hospodařit s jídlem tak, aby zásoby vydržely přes měsíce polární noci.

Musel se naučit:

• cestovat se psím spřežením v podmínkách, kde špatné rozhodnutí znamená smrt
• používat kožešinovou výstroj místo evropského oblečení, které v arktickém mrazu selhávalo
• lovit a zpracovávat úlovek podle inuitských postupů
• mluvit jazykem Inughuit, ne jen ukazovat a doufat

Cena chyb byla konkrétní. Během 5. Thuleovy expedice, masivního podniku, který nakonec stál kolem 800 000 dánských korun místo plánovaných 315 000, došlo k úmrtím členů výpravy. Samotného Freuchena postihly těžké omrzliny, které později vedly k amputaci nohy. Navarana zemřela na chřipku během cesty přes západní Grónsko, v prostředí, kde i banální nemoc bez zázemí zabíjí.

Odborný nekrolog to shrnuje střízlivě: Freuchen se „úspěšně přizpůsobil eskymáckému způsobu života“. Za tou jednou větou stojí roky práce na sobě samém.

Legenda a její hranice

Freuchenův příběh obrostl legendami, z nichž nejslavnější je ta o nástroji vyrobeném ze zmrzlých vlastních výkalů, kterým se údajně prosekl ze sněhového hrobu. Příběh pochází z jeho vlastních memoárů a po desetiletí koloval jako důkaz nezlomné vynalézavosti.

Jenže v roce 2019 tým experimentálních archeologů publikoval studii, ve které se pokusil takový nástroj vyrobit a použít. Výsledek: nefungoval. Zmrzlé výkaly se při kontaktu s materiálem zahřívaly a rozpadaly, místo aby řezaly. To neznamená, že Freuchen lhal, mohl situaci v memoárech zjednodušit, přikrášlit nebo popisovat specifické podmínky, které experiment nereplikoval. Znamená to ale, že tam, kde zůstává jen Freuchenův hlas a chybí nezávislé potvrzení, začíná sebemytologizace.

A právě tady je důležité oddělit jádro od pozlátka. Freuchenova skutečná výjimečnost nespočívala v jedné bravurní epizodě, ale v tom, že po léta žil způsobem, který většina Evropanů jeho doby považovala za primitivní, a uznal ho za nadřazený vlastnímu.

Pokora jako strategie přežití

Freuchen nebyl naivní idealista. Zůstával součástí koloniální infrastruktury: spravoval obchodní stanici, účastnil se expedic, které sbíraly artefakty i lidské pozůstatky pro evropské instituce. Zároveň ale doloženě kritizoval dánské misionáře za škody, které páchali na inuitském způsobu života, a podle pozdějších interpretací v některých ohledech preferoval inuitskou komunální praxi před evropským kapitalismem.

Ten rozpor nikdy úplně nevyřešil. Ale na rozdíl od většiny svých současníků si ho aspoň uvědomoval. A hlavně: nepřišel do Arktidy s přesvědčením, že Evropan automaticky ví lépe, a když zjistil, že neví, dokázal to přiznat. Ne jako gesto, ale jako každodenní praxi.

Po návratu do Evropy a později do Ameriky psal knihy, točil filmy, přednášel. Sever ho ale formoval trvale. Podle dánské encyklopedie Lex si přál, aby byl jeho popel rozptýlen u Dundasu nad Thule. „Zde jsem měl své nejlepší dny,“ řekl.

Freuchenův příběh není o tom, že vzdělání je zbytečné. Je o tom, že v prostředí, které neznáte, je nejcennější dovedností ochota uznat, že někdo jiný ví víc. Arktida to z něj nevymlátila silou, prostě mu nedala jinou možnost.