Zkáza pro Rusko? Bombardér vzor A-36 je navržen tak, aby na zemi dokázal shodit 800kilogramovou jadernou bombu

Švédsko za studené války uvažovalo o stavbě bombardéru, který by dokázal na tehdejší největší hrozbu, Sovětský svaz, shodit jadernou hlavici.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Od 12. století proběhlo mezi Švédskem a Ruskem 11 válek. A i když poslední z nich byla na počátku 19. století, Stockholm se během studené války invaze od svého východního souseda stále bál. Ve snaze udržet si svou politiku neutrality se Švédi soustředili na velmi dobře zásobený arzenál vojenského vybavení domácí výroby. Skandinávský národ dokonce v letech 1945–1972 financoval svůj vlastní tajný program jaderných zbraní.

Letoun pro jaderný úder

Byl převlečen za civilní výzkum FOA (Swedish National Defense Research Institute) a zabýval se problémem, jak takovou zbraň v případě potřeby dopravit. V letech 1952–1957 dokonce švédská armáda provedla výzkum realizovatelnosti týkající se vývoje nadzvukového bombardéru typu delta-wing. Ten měl mít kapacitu na přepravu jaderné hlavice. Tak se zrodil Projekt 1 300, letadlo, které bylo schopné shodit bombu do váhy 800 kilogramů.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Na rozdíl od amerických nebo sovětských letadel té doby, které potřebovaly překonat obrovské vzdálenosti, si Švédi vystačili s menším strojem pro jednoho pilota. Vzdálenost byla nejmenším problémem, protože za jediný možný cíl byl samozřejmě brán Sovětský svaz. S navrhovaným dosahem 410 km dosáhl bombardér na cíle v baltských státech, které byly tehdy pod kontrolou Sovětského svazu. V hledáčku mohl být dokonce Leningrad, dnešní Petrohrad.

Rychlost a s ní spojená rizika

Saab A-36 mohl sice letět daleko, ale na cíl dosáhl rychle. Inženýři ve skutečnosti studovali obrovské množství konfigurací, které zahrnovaly i design křídel. Nakonec bylo rozhodnuto pro delta typ, který stroji umožnil dosáhnout rychlosti 2 Machy. V testech ve vzdušném tunelu byl ozkoušen i model se dvěma motory na křídlech. Postupně byl uplatněn i Britský Bristol Olympus, stejný typ motoru, jaký používaly komerční Concorde SST.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Vysoká rychlost byla ovšem problémem kvůli obavám z výrazného aerodynamického zahřívání celého rámu. To by mohlo poškodit dokonce i samotnou hlavici a vést i k předčasné detonaci. Rozhodli se proto pro možnost vnitřně nesené zbraně, což ovšem změnilo parametry výkonu stroje. Stejně tak muselo kvůli tomuto nákladu dojít k omezení vnitřních prostor pro palivo, stroje a další zařízení bombardéru.

Opuštění programu a prototyp na papíře

Dalším potenciálním problémem mohla být schopnost letadla operovat z rozptýlených letišť. Tento způsob jejich rozestavení je totiž klíčovou součástí vojenské doktríny švédské armády jako celku. Na začátku jakéhokoli konfliktu by totiž hlavní letiště byla jedním z prvních cílů. Není zcela jasné, jak se tomuto problému chtěli konstruktéři vyhnout. Celý Projekt 1 300 byl v roce 1957 nečekaně zastaven, než byl vůbec vyroben jakýkoli prototyp.

Dají se najít zkazky ohledně Saabu A36 „Vargen“ (Wolf/Vlk), není ovšem jisté, zda navrhovaný letoun někdy obdržel takové označení. Jaderný program Švédska byl zastaven počátkem 60. let. Současně s tím byla definitivně opuštěna jakákoli snaha o vývoj bombardéru s takovými možnostmi. Kdoví, jestli aktuální situace nepřivede švédskou armádu k revizi i těchto starých projektů, když už se stát rozhodl pro členství v NATO.

Za jak dlouho se podle vás Švédsko dostane do NATO?

Zdroj: Science