Proč určitá zvířata mohou lézt po zdech i stropech a my –⁠ lidé –⁠ ne? Mohou za to van der Waalsovy síly

Právě gekoni jsou známí svou schopností přilnout prakticky na jakémkoli povrchu, což z nich dělá fantastické lezce. Je to proto, že jejich tlapky jsou pokryty celou sítí mikroskopických chloupků. Každý z těchto chloupků je navíc rozdělen ještě na drobnější vlákna. Ta jsou tak jemná, že interagují s povrchem na mezimolekulární bázi. Vytváří přitažlivost, zvanou také van der Waalsovy síly. Jde o přitažlivé a odpudivé interakce mezi molekulami.

Hlavně gekoni, avšak nejen oni

Právě tyto miliardy droboučkých vláken dávají gekonům schopnost udržet se opravdu kdekoli. Tohle se ovšem týká i dalších zvířat, která mají podobné schopnosti. Patří sem například pavouci, švábi, více druhů brouků, žáby, netopýři a další druhy. Kámen úrazu je ale v jiné zákonitosti, kterou odhalili britští vědci. Ti změřili velikost tlap a končetin 225 druhů zvířat od klíšťat po právě gekony. Následně ji porovnali s plochou celého těla.

Pokud tento poměr budeme aplikovat na člověka, vyjde nám, že pro získání příslušných lezeckých schopností musí dlaně a chodidla tvořit alespoň 40 % povrchu těla. Jako lidé bychom se tak museli tisknout ke zdi 80 % svého těla, nebo mít skutečně obři dlaně a chodidla. Existovalo a nejspíš stále existuje mnoho inženýrských snah o výrobu zázračných bot, které budou na zdi lepit. Jejich velikost by však musela být dle evropských tabulek alespoň 145.

Gekon je hraniční zvíře

S ohledem na tuto fyzikální zákonitost vyšlo také najevo, že onen gekon je právě na hranici tohoto poměru. Má tedy maximální možnou velikost těla, která mu dovoluje tak obratný pohyb po každém svislém povrchu. Jakmile bude mít zvíře jen trochu větší tělo (bez posunu tlap), už se touto schopností nebude moci pochlubit. Nebude mít jednoduše dostatečně velké končetiny, aby se vešlo do zjištěného poměru váhy a přilnavosti.

iZdroj fotografie: Pxhere

Gekoni jsou většinou aktivní v noci, loví hmyz a také pavouky. Jsou schopni vydávat velmi hlasité zvuky a taky trochu „chodit po vodě“. Pomocí tzv. lokomoce – vlněním těla a plácáním končetinami o hladinu – dovedou určitý čas překonat vodní plochu bez potopení. Díky dlouhému ocasu dovedou při plachtěni vzduchem upravovat orientaci svého těla. Podobně fungují například veverky, které huňatou oháňkou dosahují stejného efektu.

Šplhali jste jako děti po stromech či skalách, nebo jste měli zákaz?

Zdroj: LiveScience