Zvláštní spánkové návyky Homo sapiens. Jak se v tomto ohledu lišíme od zvířat?

Lidský spánek je mezi primáty jasnou anomálií. Například šimpanzi, tedy naši nejbližší příbuzní, spí asi o 3 hodiny déle než lidé. A to mají lůžko z větví. Pak je tady lemur myší, který stráví ve spánku každý den 17 hodin. Studie Davida Samsona použila spánkovou analýzu, díky níž byla odhadnuta délka spánku jednotlivých primátů. Podle velikosti mozku a vlastností metabolismu úspěšně předvídali potřebný spánek každého druhu.

Člověk jako anomálie

Jen u člověka tato predikce naprosto selhala. „Náš model skončil u toho, že člověk bude spát 10,5 až 11 hodin. To je ale o tři až čtyři hodiny déle než obvyklý sedmihodinový cyklus, který si dopřáváme každou noc,“ podotkl Samson. Nejen, že spíme kratší dobu než většina opů, ale také trávíme větší část spánku v REM fázi, tedy nejhlubším možném spánku. Lidé v ní tráví 25 % celkové doby odpočinku, nejvíce ze všech primátů.

iZdroj fotografie: Pxhere

Pro vysvětlení této disproporce Samson navrhuje, že hlubší a kratší spánek mohl při spaní na zemi poskytnout výhodu pro přežití. Odpočinek na zemi totiž dělal z našich předků snadnou kořist predátorů. Kratší doba strávená hlubším spánkem poskytla dostatek odpočinku a zároveň možnost ubránit se. Přílišný spánek je ovšem i nebezpečný. Během REM fáze jsou totiž naše svaly paralyzované, abychom si neublížili při aktivitách, které provádíme pouze ve snech.

Klíčová role hlídkujícího jedince

Tuto okolnost zřejmě už v pravěku řešili lidé postavením hlídky. Tedy jeden člověk bděl, aby si ostatní mohli odpočinout. Ochrana vycházející se spánku ve společnosti dovolila lidem získat jeho benefity a zároveň se ubránit případným vetřelcům. Kvalitní spánek nás také dělá vstřícnějšími, vytváří a posiluje společenské vazby. To vedlo k pevnějším skupinám a opět lepšímu odpočinku, zkrátka vytvořil posilující smyčku.

Díky vydatnějšímu spánku mohli lidé také zůstat déle vzhůru, zpívat písně, učit se novým schopnostem a utvářet i složitější a vzdálenější vazby. A právě tento čas strávený vytvářením zárodků civilizace a výměnou informací jim dal onu evoluční výhodu. Vzorce chování našich předků se dají ostatně najít i v dnešních spánkových vzorcích. Lidé spící o samotě mají například roztříštěnější spánek než ti, kteří spí v nějakém kolektivu.

Důvod vzniku rozdílných chronotypů

Nepřímým důkazem o sociální hypotéze spánku jsou přirozené rozdíly v časech, kdy se cítíme ospalí. Tyto rozdílné vzorce – neboli chronotypy – jsou tím, čemu obvykle říkáme „sova“ nebo „skřivan“. Přírodní výběr nejspíš preferoval právě tuto odlišnost, takže zatímco většina lidí byla ospalá, jeden byl naprosto odpočatý a v době odpočinku ostatních střežil okolí. Teprve v posledních dekádách mohli ale antropologové zkoumat spánek i mimo laboratorní prostředí.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Měřením spánkových vzorů pomocí chytrých hodinek a dalších zařízení zjistili, že bylo velmi vzácné, aby všichni členové dávných skupin spali ve stejnou dobu. Taky to ukazuje, že se naše chronotypy mění s věkem. Skupina složená z více generací a různých variant spánkového vzorce tak měla největší naději na celkové přežití. A například lovci a sběrači využívali hlavně mnoha krátkých zdřímnutí, nikoli dlouhých hodin odpočinku.

Jaký chronotyp jste? Změnil se váš spánek s rostoucím věkem?

Zdroj: UtmUtoronto