Kusy skal odebrané na území Grónska mohou obsahovat stopy starověkého magmatu, které krátce po zrození Země pokrývalo většinu jejího povrchu.
Vědci shromáždili kameny z Isuy, zelenokamového pásu v jihozápadním Grónsku, kde jsou horniny staré 3,8 miliardy let. Tento pás obsahuje nejstarší známé kameny na Zemi, jež zůstaly poměrně nedotčené činností tektonických desek, tepla a chemických změn. Stopy prvotních oceánů magmatu jsou pak ještě starší než horniny samotné a jsou datovány do doby kolem 4,5 miliardy let, kdy do Země narážely objekty velikosti Marsu.
Pradávné střety nebeských kamenných obrů
Po těchto asteroidech zůstávaly obrovské kusy skal, které se dle nové studie později staly naším Měsícem. Při střetu takových nebeských těles bylo tavení hornin po celém povrchu planety zcela nevyhnutelné. Roztavené kameny pak chladly, krystalizovaly a Země se postupně stala tou krásnou modrou perlou, jakou známe dnes. Přestože ale většina vědců akceptuje teorii roztavené Země, je velmi obtížné najít pro ni geologické důkazy.
Hlavně pro úkazy, jež se staly tak brzo v historii naší planety. Nové výzkumy ukazují, že právě kameny s Isua pásu v Grónsku stále nesou chemické „otisky“ těchto prvotních procesů tavení a vychládání. Již dříve proběhly výzkumy, které v těchto horninách našly jedinečné chemické stopy, konkrétně specifické izotopy, jež vědce zaujaly, ale tehdy je ještě badatelé nespojovali se zmíněnými tavnými procesy.
Důkladnější a přesnější studie ukázaly jasnějším směrem
Podrobnější studium vzorků může odkrýt pohled do roztavené minulosti naší planety. Kameny byly pečlivě vybrány, rozdrceny na jemný prášek a ten pak přidán do směsi silných kyselin. Dle vědců bylo fascinující pozorovat, jak se skutečně tvrdý materiál mění ve zkumavce na zabarvenou tekutinu. Zpracování kamenů v této podobě dovolilo průzkum izotopů a dalších chemických součástí a srovnání s dalšími podklady a vzorky.
Tým hledal konkrétně izotopy, které by způsobily krystalizaci původních oceánů magmatu. Modely naznačovaly, že zbytky těchto krystalů by se zachytily v nižších vrstvách, někde v blízkosti zemského jádra, kde by vydržely miliardy let. Během tohoto času by se posouvaly stále výše a nesly by s sebou právě otisky těch původních procesů, když se smíchaly s ostatními horninami. Otázkou pak je, zda se podobné stopy najdou i jinde na Zemi.