V českých zahradách se vznáší motýl, kterého lidé hlásí jako kolibříka. Křídla mu kmitají 80krát za sekundu díky speciální svalovině

Vznáší se u květu, saje nektar dlouhým sosákem a křídly kmitá 80krát za sekundu. Český „kolibřík“ patří k motýlům a jmenuje se dlouhozobka svízelová.

Zdroj fotografie: Zdroj fotografie: Picryl

Slunečné odpoledne, truhlík s petúniemi na balkoně paneláku a před jedním z květů visí ve vzduchu drobné šedohnědé stvoření. Ozývá se tiché bzučení, křídla splývají v rozmazanou šmouhu a z hlavičky trčí do květní trubky tenký „zobáček“. Za pár vteřin tvor odlétne k vedlejšímu květu, pak k dalšímu a nakonec zmizí za rohem. Mnoho lidí v tu chvíli sáhne po mobilu a fotku pošle do redakce s otázkou, jaký kolibřík je navštívil. Odpověď zní dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum), motýl z čeledi lišajovitých. Na celé scéně je nejpůsobivější to, že tahle exoticky vyhlížející podívaná patří k obyčejnému českému létu. Dá se pozorovat zadarmo, bez dalekohledu a klidně i z kuchyňského okna.

Kolibřík z truhlíku: proč si lidé dlouhozobku pletou s ptákem

Záměna se opakuje každý rok. Entomolog a fotograf Jiří Tichota ve své galerii motýlů popisuje, že dlouhozobka patří k častým návštěvnicím truhlíků a balkonů a lidé její snímky pravidelně posílají redakcím s dotazem na „kolibříka“. Omyl je pochopitelný. Kolibříci sice žijí výhradně v Americe, z dokumentů je ale zná skoro každý a jejich typický pohyb si lidé dobře pamatují.

Dlouhozobka ho napodobuje nečekaně věrně. Před květem se zastaví a visí na místě, nektar saje za letu, aniž by dosedla, a mezi jednotlivými květy přelétá prudkými, trhavými přesuny. K tomu přidává dlouhý sosák, který z dálky připomíná ptačí zobák. A hlavně létá ve dne, za plného slunce. Kdo si motýly spojuje s poklidným třepotáním babočky, nemá důvod ve zbrklém bzučícím tvorovi motýla hledat.

Podobnost nevznikla díky příbuznosti. Časopis Audubon ji vysvětluje jako konvergentní evoluci: pták i hmyz se nezávisle na sobě vyvinuli k témuž způsobu získávání nektaru, a proto si jsou v pohybu tolik podobní. Vznášení navíc dává smysl i z hlediska bezpečí. Kdo na květ dosedne, riskuje, že ho čapne číhající pavouk nebo ještěrka. Kdo zůstane ve vzduchu, může kdykoli odletět a projde víc květů za kratší dobu.

80 úderů za sekundu: motor ukrytý v hrudi

Britská organizace Butterfly Conservation ve svém přehledu o dlouhozobce uvádí, že křídla tohoto druhu při letu kmitají 80krát za sekundu. Lidské oko takové tempo nestíhá, a proto místo křídel vidíme jen průsvitný závoj. Bzučení, které dlouhozobku často prozradí dřív, než ji zahlédneme, vzniká právě při téhle frekvenci.

Tajemství se skrývá v hrudi. Lišajové mají mimořádně výkonné letové svaly, které nepohánějí křídla přímo. Smršťují a deformují celou hruď, a ta pohyb přenáší na křídla jako pružný mechanismus. Studie japonských vědců publikovaná v časopise Biology Letters britské Královské společnosti zkoumala tento aparát u příbuzného lišaje svlačcového. Ukázala, že svaly dostávají nervový povel při každém jednotlivém úderu křídla a zároveň využívají pružnost a rezonanci hrudní kostry. Hruď tak funguje trochu jako napnutá pružina, která část energie vrací zpět do dalšího mávnutí.

Výsledkem je stroj stavěný na výkon. Bavorský výukový materiál o motýlech řadí lišaje k nejrychlejším letcům mezi hmyzem a podle druhu jim přisuzuje rychlosti 30 až 100 km/h. U dlouhozobky se v populárních textech nejčastěji objevuje hodnota kolem 50 km/h. Přesné měření pro tento druh zatím chybí, odhad však zapadá do rozpětí, které pro celou čeleď platí. Při pohledu na to, jak bleskově mizí z dohledu, mu podle nás snadno uvěříte.

Obratnost jde ruku v ruce s rychlostí. Výzkumy publikované v časopise Journal of Experimental Biology připomínají, že dlouhozobka dokáže sledovat i květ, který se kymácí ve větru, a průběžně dorovnávat jeho pohyb, aby jí sosák z květní trubky nevyklouzl.

Tažný host ze Středomoří: kdy dlouhozobku v Česku vyhlížet

Dlouhozobka k nám každé jaro přilétá z jihu. Podle Koláčkovy galerie motýlů zimuje obvykle v jižní Evropě a severní Africe, do střední Evropy dorazí mezi dubnem a červnem, během léta tu vyvede jednu až dvě generace a od srpna do října se část motýlů vrací zpět. Cestou zvládá stovky kilometrů i přelety horských hřebenů. Na tvora, jehož přední křídlo měří dva až dva a půl centimetru, úctyhodný výkon.

Pozorovat ji lze na celém území Česka, a to i ve výškách nad 1 000 metrů. Početnost ovšem rok od roku kolísá. Entomolog Havelda ve Sborníku Severočeského muzea doložil dlouhozobku v Ústeckém kraji na 45 lokalitách za posledních 18 let a upozorňuje, že její hojnost určuje hlavně síla jarního příletu. Silná migrační vlna znamená plné truhlíky „kolibříků“, slabá jen občasná setkání.

Nejvíc šancí přináší pozdní léto. V srpnu se k přeživším jarním přistěhovalcům přidává druhá domácí generace a srpen tak patří k nejsilnějším obdobím celé sezony. Za teplého podzimu lze dlouhozobku potkat ještě v říjnu. Wolfgang Wagner na evropském portálu Pyrgus navíc uvádí, že s oteplováním dokáže stále víc dospělců přečkat mírné zimy i severně od Alp. Pravidelný výskyt u nás však stojí především na migraci.

Kdo chce vidět, kde všude se dlouhozobka v Česku objevila, najde mapy výskytu a grafy sezonní dynamiky na stránce druhu v ISOP AOPK ČR. Vlastní pozorování lze nahlásit přes mapování BioLib, kde záznamy ověří odborní správci a data putují dál do Nálezové databáze ochrany přírody.

Jak dlouhozobku poznat na první pohled

Při bližším pohledu se motýl prozradí několika znaky. Přední křídla má šedohnědá s tmavými příčnými čárkami, zadní křídla jasně oranžová, což se při letu projevuje krátkými záblesky. Zadeček je zavalitý, na konci s chomáčkem šupin, který připomíná ptačí ocásek. Bílé skvrny po stranách zadečku dotvářejí dojem drobného opeřence.

	Dlouhozobka svízelová	Kolibřík
Skupina	hmyz, motýl z čeledi lišajovitých	pták
Velikost	rozpětí křídel zhruba 50 až 58 mm	podle druhu výrazně větší
Ústní ústrojí	svinutelný sosák, za letu ho narovnává	zobák a jazyk
Pohon křídel	letové svaly deformující hruď	prsní svaly ptáka
Výskyt v Česku	běžně od jara do podzimu	ve volné přírodě nežije

Poslední řádek tabulky rozhoduje. Cokoli, co v české zahradě visí ve vzduchu před květem, bude s velkou pravděpodobností právě dlouhozobka.

Zahrada pro dlouhozobku: květy, které ji přilákají, a housenky, které neškodí

Dospělci hledají nektar v květech s hlubší, trubkovitou korunou, kam dlouhý sosák pohodlně dosáhne. Spolehlivě fungují tyto rostliny:

• komule Davidova, často přezdívaná motýlí keř, oblíbený cíl dlouhozobek po celé Evropě,
• sporýše a plamenky (floxy), které kvetou dlouho do léta,
• levandule, šalvěje a šanta, vhodné i na suchý slunný záhon,
• petúnie a tabák křídlatý, ideální do balkonových truhlíků,
• mavuň, zimolez a hadinec, které dlouhozobka navštěvuje i ve volné přírodě.

Klíčem je slunce a postupné kvetení. Když se záhon střídá v kvetení od května do září, má motýl důvod vracet se celou sezonu. A on se vrací rád, často ke stejným květům a v podobnou denní dobu.

Právě toho lze využít při focení. Stoupněte si k oblíbené rostlině, nedělejte prudké pohyby a počkejte. Kvůli 80 úderům za sekundu se vyplatí co nejkratší expoziční čas, jinak z křídel zbude jen mlhavý obláček. Ani rozmazané křídlo ovšem neškodí, protože na fotce dobře vystihne pohyb.

Housenky mají jiný jídelníček než dospělci. Živí se hlavně svízely a dalšími mořenovitými rostlinami, odtud ostatně i druhové jméno. Okrasným keřům ani zelenině nehrozí. Na konci těla nosí typický lišajovitý růžek, který vypadá výhružně, ale je zcela neškodný. Hubit je není důvod. Pokud se housenka objeví na nevhodném místě, stačí ji šetrně přenést na trs svízele, třeba na okraj neposečené louky. Kousek ponechané divočiny na zahradě tak podpoří další generaci „kolibříků“.