Příběh služebnice v realitě. Ženy v Anglii nosily železné košíky na hlavě až do roku 1824

Železná klec sevřela hlavu a kovový jazyk se zaklínil do úst. Uzdu pro „hádavé“ ženy nasadili úředníci v anglickém Congletonu ještě v roce 1824.

Zdroj fotografie: Picryl

Ann Runcorn stála před starostou a smírčími soudci obviněná z hrubých nadávek a pomluv, které měla adresovat kostelníkům a strážníkům. Po výpovědi svědka Richarda Edwardse padl verdikt okamžitě a městský úředník přinesl železnou uzdu. Podle viktoriánského historika Williama Andrewse vodili Runcornovou s kovem v ústech ulicemi města a sundali jí ho až po návratu na radnici. Tak vypadal trest za „zlý jazyk“ v době, kdy už po Anglii jezdily první parní lokomotivy. Kdo viděl seriál Příběh služebnice, pozná v tom známou předlohu: ženu, které moc vzala hlas a tělo proměnila ve výstrahu pro ostatní.

Z Gileada do Congletonu: kovová ústa služebnic mají předobraz

Ve třetí řadě seriálu se hrdinka dostane do Washingtonu a divák spatří služebnice, jejichž ústa svírají kovové kroužky skryté pod rudým závojem. Kostýmní výtvarnice Natalie Bronfman v rozhovoru pro Entertainment Tonight popsala tyto ženy jako doslova zamčené do mlčení. Přímou inspiraci britskou uzdou nikdo z tvůrců nepotvrdil. Funkce obou předmětů se ale shoduje do posledního detailu. Kov v ústech brání řeči a veřejné vystavení z umlčené ženy dělá exemplární případ.

Podle nás právě tady leží důvod, proč Gilead mrazí víc než většina dystopií. Margaret Atwoodová o své knize opakovaně tvrdila, že do ní nevložila nic, co by lidstvo někde už neprovedlo. Scold’s bridle, česky uzda pro hašteřivé ženy, tuto zásadu potvrzuje.

Železná uzda zblízka: jak vypadal nástroj, který krotil jazyk

Nejčastěji šlo o kovaný rám, který obepínal lebku jako klec. Vpředu z něj vybíhala destička, někdy nazývaná jazyk, kterou kat či městský sluha zasunul odsouzené do úst a přitiskl jí jazyk k dolní čelisti. Sbírkový záznam London Museum popisuje přesně tuto konstrukci a dodává, že účelem bylo zabránit nositelce promluvit a současně ji ponížit před sousedy. Exemplář z londýnského Toweru, uložený dnes v Science Museum, měří zhruba 30 × 17,5 × 27,5 centimetru a celý je ze železa.

Řada uzd nesla prvky, které ponížení stupňovaly. Zámek zaručoval, že si žena masku sama nesundá, zvonek ohlašoval její příchod a řetěz umožňoval vést ji jako dobytek. Některé masky dostaly tvar zvířecí hlavy s ušima nebo čumákem.

Krutost se ukrývala hlavně uvnitř. Royal Armouries uvádí u kusů ze 17. století vroubkovaný železný jazyk, jehož ostří trhalo sliznici při každém pohybu. National Trust for Scotland zmiňuje skotské varianty s hroty, které řezaly do jazyka, a provedení ztěžující dýchání. Krvácení a otoky tedy patřily ke standardnímu riziku.

Muzejní praxe 19. století však kolem těchto předmětů vytvořila i vlastní legendy. Železnou masku, kterou Tower kdysi návštěvníkům předváděl jako masku popravčího, dnes kurátoři Royal Armouries považují nejspíš za součást propracované uzdy. Viktoriánské expozice tak předměty místy romantizovaly a jejich skutečný příběh zapadl.

Kdo byla „common scold“ a proč se hádavé ženy staly hrozbou

Tři pojmy se v debatách o tomto trestu nejčastěji pletou: právní kategorie, fyzický nástroj a obecně evropské masky hanby. Common scold představovala delikt anglického zvykového práva. Právník William Blackstone ji v 18. století definoval latinským výrazem communis rixatrix a výslovně upozornil, že právní latina ji vymezuje v ženském rodě. Šlo o ženu, jejíž hašteření obtěžovalo celé sousedství. Jako trest Blackstone uvádí ponořovací stoličku, na které odsouzenou namáčeli do vody. Uzda tedy fungovala jako souběžná, převážně místní praxe a s právní kategorií se protínala tématem, ne paragrafem.

Kořeny sahají do pozdního středověku. Historička Marjorie McIntosh ukazuje, že po morové epidemii z let 1348 a 1349 anglické komunity výrazně zpřísnily dohled nad chováním svých členů. Demografický šok rozvrátil staré vztahy a elity se začaly obávat nepořádku. Sandy Bardsley v knize Venomous Tongues doložila, že deviantní řeč se ve 14. a 15. století stále výrazněji spojovala se ženami. Před soudy stanuly za urážky, pomluvy i za pouhé „přílišné mluvení“, a to bez ohledu na stav či majetek. Pečlivá kontrola jazyka podle nás sloužila jako jeden z nástrojů, kterými otřesená společnost znovu stavěla hierarchii.

Samotná železná uzda vstupuje do pramenů později. Ve Skotsku ji lze doložit od 16. století, v Anglii hlavně od století sedmnáctého. Genderový rozdíl popisuje Science Museum přímočaře: muži končili spíš v kládě nebo na pranýři, ženy vodili po městě v maskách. Pranýř připoutal tělo, uzda navíc umlčela. Na muže se podobné prostředky používaly také, zejména za rouhání nebo jako vězeňské omezení, ale v mnohem menší míře.

Od tržiště po radnici: kdo uzdu nasazoval a jak dlouho

O trestu rozhodovaly místní autority. V Congletonu verdikt vynesl starosta se soudci, vykonal ho městský úředník a přihlíželi strážníci s kostelníky. Ve Skotsku podle National Trust for Scotland ukládaly trest uzdou (skotsky branks) městské rady, církevní sbory zvané kirk sessions i baronské soudy, přestože zákon tento druh sankce nikdy formálně nelegalizoval. Možnost odvolání prameny nezachycují. Z případu Runcornové vyplývá, že od výslechu k potrestání uběhlo jen pár minut.

Jednotná délka trestu neexistovala. Andrews zaznamenal v Morpethu roku 1741 ženu jménem Elizabeth, manželku George Holborna, která musela uzdu snášet dvě hodiny u tržního kříže. Ve Warringtonu stačila zhruba půlhodina na veřejném místě. Congletonská verze se měřila délkou průvodu.

Nejtemnější svědectví se týká domácností. Andrews přebírá líčení lékaře Brushfielda, podle něhož měly congletonské domy u krbů železné háky. Manžel nespokojený s jazykem své ženy prý mohl poslat pro městského žalářníka, nechat ji připoutat a držet tak dlouho, dokud nepřislíbila nápravu. Zdroj pochází z antikvářské literatury 19. století, soudní protokol se k němu nedochoval. Obraz kuchyně proměněné v celu přesto vypovídá o tom, jak hluboko trest pronikl do běžného života.

Doklady sahají i za rok 1824. Andrews zmiňuje hrozbu uzdou v Macclesfieldu kolem roku 1858 a případ z prestonské trestnice, po němž měl zasáhnout ministr vnitra. Science Museum k tomu střízlivě poznamenává, že záznamy přetrvávají do poloviny 19. století, ač jich zůstalo málo.

Maska hanby z Opavy a zákon, který vydržel do roku 1967

Zvyk se z Británie šířil do severní Evropy, především do německých zemí. Science Museum vlastní masku pravděpodobně německé provenience z let 1550 až 1800, Royal Armouries uchovává další německý kus nejspíš ze 17. století. Kontinentální masky hanby trestaly širší škálu provinění a jejich spojení výhradně se ženami bývá volnější.

Podobný předmět mají i české sbírky. Katalog eSbírky eviduje ve Slezském zemském muzeu masku hanby ze 17. století, kovanou ze železa, o rozměrech 16 × 22 × 8 centimetrů, se stopou po bodci a chybějící zadní konstrukcí. Katalog ji spojuje s Opavou, k trestání žen nebo pomluv se však výslovně nevyjadřuje. Zda je právě vystavena, z online záznamu nevyplývá.

České městské právo sahalo spíš k pokutám a variabilnímu zahanbení. Právní historička Lenka Šmídová Malárová z Masarykovy univerzity popsala v brněnském prostředí delikt hanění, pod nějž spadala pomluva, urážka i urážka veřejného činitele. Výše sankce záležela na závažnosti a motivu, přičemž jednotný zákoník až do 16. století chyběl a každé město soudilo po svém.

Anglie si právní přežitek ponechala nečekaně dlouho. Teprve Criminal Law Act 1967, přijatý 21. července 1967, v oddílu o zastaralých trestných činech zrušil delikt common scold spolu s odposloucháváním za okny či nočním potulováním. Ženu bylo tedy teoreticky možné obvinit z hašteřivosti ještě v roce, kdy Beatles vydali desku Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band.