Mýtus o kreativní levé a logické pravé hemisféře přežívá desítky let. Mozolnaté těleso ale obě půlky propojuje tak, že dominance neexistuje

Vědci z Utahu prozkoumali mozky 1 011 lidí a pátrali po „levomozkových“ a „pravomozkových“ typech. Nenašli je, přestože tahle nálepka dál žije v testech i ve školách.

Zdroj fotografie: Pixabay

Stačí pár minut a online kvíz vám prozradí, ke které straně mozku tíhnete. Kdo rád počítá a plánuje, dostane štítek levé hemisféry. Kdo maluje, sní a jedná podle intuice, patří prý doprava. Neurolog Jeff Anderson a jeho kolega Jared A. Nielsen z Univerzity v Utahu se rozhodli tuhle rozšířenou představu podrobit zkoušce na skutečných datech. Dva roky procházeli snímky mozkové aktivity více než tisícovky lidí. Výsledek otiskl 14. srpna 2013 odborný časopis PLOS ONE a zněl jednoznačně: u nikoho z nich se neukázalo, že by jedna polovina mozku celkově převažovala nad druhou. Určité funkce se přitom k jedné straně skutečně kloní. Právě v tomhle rozporu se skrývá vysvětlení, proč se mýtus drží tak houževnatě.

Jak vědci v Utahu hledali „levomozkové“ lidi

Tým sáhl po veřejně dostupných záznamech z klidové funkční magnetické rezonance. Účastník při ní pět až deset minut nehybně leží ve skeneru a nic neřeší. Přístroj mezitím zaznamenává, které oblasti mozku pracují ve vzájemném souladu, tedy jak spolu takzvaně korelují. Vzorek zahrnoval 1 011 osob ve věku od 7 do 29 let.

Badatelé rozparcelovali šedou hmotu na 7 266 drobných oblastí o velikosti pěti milimetrů. U každé dvojice pak porovnávali, nakolik je spojení silnější v jedné hemisféře oproti zrcadlovému protějšku. Vliv případných tvarových asymetrií šedé hmoty z výpočtu statisticky odečetli, aby jim do výsledků nepromlouvala anatomie.

Kdyby populární představa platila, data by měla odhalit dvě skupiny. Lidé s výrazně silnější levou sítí by stáli na jednom břehu, majitelé mohutnější pravé sítě na druhém. Nic takového se neobjevilo. „Je běžné, že se lidé popisují jako levomozkoví nebo pravomozkoví, ale u našich účastníků jsme žádný takový vzorec nenašli,“ shrnul Nielsen v tiskové zprávě, kterou univerzita vydala 20. srpna 2013.

Studie pochopitelně neměřila kreativitu ani schopnost logického uvažování. Žádné osobnostní dotazníky v ní nefigurovaly. Autoři hledali mozkový otisk, který by odpovídal rozšířené představě o dominantní polovině. A ten v datech chyběl.

Řeč vlevo, pozornost vpravo: kde se hemisféry skutečně liší

Právě tady vzniká nejvíc nedorozumění. Polovina mozku si totiž některé úkoly opravdu bere na starost častěji než ta druhá. Vědci z Utahu identifikovali devět výrazně levostranných a jedenáct pravostranných uzlů, tedy míst, kde se propojení soustřeďuje. Vlevo leží Brocova a Wernickeova oblast, klíčové pro tvorbu a porozumění řeči. Vpravo se seskupily sítě, které řídí pozornost a vyhodnocují, co v okolí stojí za povšimnutí.

Ani tohle zjištění nebylo převratné. Autoři sami píší, že jejich data se dobře shodují s dřívějšími výzkumy rozložení lateralizace. Nový byl výklad. Specializace se podle nich vztahuje ke konkrétním uzlům a podsítím, nikoli k mozku konkrétního člověka jako celku. Někdo může mít jazykovou síť silněji vychýlenou doleva, a přitom nemít žádnou „celkově levou“ povahu.

Rozdíl mezi oběma pohledy shrnuje přehled:

Rovina	Co tvrdí	Opora ve výzkumu
Propojení hemisfér	Obě poloviny spolu neustále komunikují přes svazky nervových vláken	Pevná, anatomicky doložená
Lokální lateralizace	Některé funkce, například řeč, inklinují k jedné straně	Pevná, potvrzená opakovaně
Globální „levomozkovost“	Celý člověk je logický nebo kreativní podle převažující poloviny	Chybí, studie z Utahu ji nenašla

Z první a druhé roviny se do populární kultury přelila třetí. Cestou však ztratila veškerou oporu.

Mozolnaté těleso a Sperryho pacienti: odkud se mýtus vzal

Obě mozkové polokoule spojuje mozolnaté těleso, latinsky corpus callosum. Jde o největší útvar bílé hmoty v lidském mozku, tvořený miliony nervových vláken, která přenášejí informace z jedné strany na druhou. Moderní přehledy ho popisují jako hlavní spojovací systém, nezbytný pro sladění smyslových vjemů z obou stran těla i pro složitější myšlení.

Samotná existence téhle „dálnice“ ještě nedokazuje, že dominance nemůže existovat. Je ale silným důvodem pochybovat o představě dvou samostatných osobností ukrytých v jedné lebce. Rozhodující důkaz dodalo až měření síťové aktivity.

Kořeny mýtu sahají do laboratoře amerického neurobiologa Rogera Sperryho. V letech 1959 až 1968 zkoumal zvířata a později pacienty, jimž lékaři kvůli těžké epilepsii mozolnaté těleso přerušili. U takto operovaných lidí se ukázalo, že levá hemisféra zvládá slovní vyjádření, zatímco pravá dokáže rozpoznat některé podněty, aniž by je uměla pojmenovat. Sperry za tento výzkum v roce 1981 získal podíl na Nobelově ceně.

Jeho pacienti přitom v běžném životě fungovali překvapivě normálně. Výsledky ovšem pocházely od lidí s chirurgicky odděleným mozkem, nikoli od zdravé populace. Popularizátoři ten rozdíl postupně smazali a z laboratorních poznatků vyrostla lákavá typologie osobnosti.

Neuromýty v českých třídách přežívají dodnes

Nizozemská a britská studie z roku 2012 se zeptala učitelů, čemu věří o fungování mozku. Víc než 80 procent souhlasilo s tvrzením, že rozdíly mezi žáky vysvětluje odlišná dominance hemisfér. Autoři kolem Dekkerové upozornili, že takové omyly vznikají špatným pochopením nebo citováním vědeckých poznatků a že jejich šíření urychlily komerční vzdělávací programy prodávané pod hlavičkou neurovědy. Mezinárodní organizace OECD na tenhle trend varovně ukazovala už v roce 2002.

Česko výjimkou není. Pilotní výzkum Jana Nehyby a Michaely Kroutilové, publikovaný v rámci konference ČAPV, oslovil 200 učitelů brněnských základních škol. Nejméně polovina dotázaných věřila deseti z osmnácti předložených neuromýtů. Šetření se týkalo mylných představ o mozku obecně a omezilo se na jedno město, přesto naznačuje, jak hluboko podobné zkratky v pedagogické praxi sedí.

Aktuálnost tématu potvrzuje i prezentace Pedagogické fakulty UJEP z letošního roku. Výrok „někteří žáci využívají více levou logickou hemisféru, jiní pravou kreativní“ v ní figuruje přímo jako ukázkový školní mýtus a budoucí učitelé se dozvídají, že ho vyvrací právě Nielsenova studie. Když fakulta musí totéž tvrzení vyvracet ještě po více než deseti letech, je zřejmé, jak pevně se v oboru uhnízdilo.

Psychotesty a kurzy rozvoje hemisfér pod drobnohledem

Pro samotné testy z toho plyne prostý závěr. Jako neurovědní diagnostika oporu nemají, protože globální levý ani pravý typ mozku v datech nikdo nenašel. Jako hravý dotazník o vlastních zálibách klidně posloužit mohou. Kdo o sobě ví, že ho baví čísla víc než barvy, se nemýlí. Mýlí se jen vysvětlení, které tuhle zálibu přisuzuje převaze jedné polokoule.

Podobně dopadají kurzy slibující „probuzení pravé hemisféry“ nebo posílení slabší poloviny. Mohou obsahovat rozumné prvky, třeba pravidelné opakování, práci s pozorností, pohyb či kvalitní zpětnou vazbu. Jejich případný přínos však s hemisférami nesouvisí. Psycholog Harold Pashler s kolegy v roce 2008 prověřil i příbuzný koncept učebních stylů a dospěl k závěru, že chybí dostatečné důkazy pro přizpůsobování výuky diagnostikovanému typu žáka. Obliba určitého způsobu učení ještě neznamená, že se tak člověk naučí víc.

Praktické dopady se dají shrnout do několika bodů:

• Ve škole dává smysl střídat formy práce a ověřovat porozumění, místo aby učitel děti dělil na „logiky“ a „umělce“.
• Při volbě povolání nemá test dominantní hemisféry žádnou výpovědní hodnotu.
• U kreativity rozhoduje znalost oboru, praxe a pracovní návyky, ne aktivace jedné strany mozku.

Mýtus přetrvává hlavně proto, že lichotí. Nabízí úhledný popis vlastní povahy a zároveň vědecky znějící omluvu, proč nám něco nejde. Skutečný mozek pracuje jako propletená síť, v níž si jednotlivé uzly dělí úkoly, aniž by člověka uzavíraly do jedné ze dvou přihrádek.

Až příště nějaký kvíz oznámí, že patříte k pravomozkovým snílkům, vzpomeňte si na tisíc mozků naskenovaných v Utahu. Ani jeden z nich takovou nálepku neunesl.