Hladomorna na hradě Warwick byla tak úzká, že vězeň mohl jen ležet na břiše. Tvar lahve měl fyzikální důvod, ne jen krutý záměr

Do warwické kobky se nevcházelo dveřmi. Vězeň mizel otvorem shora a podle průvodcovské tradice měl dole jen tolik místa, aby si lehl.

Zdroj fotografie: Peter K Burian / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Píše se doba anglické občanské války a parlamentní posádka hradu Warwick má ve sklepeních plno. Mezi zadrženými je Thomas Peers. Podle dobového líčení ho strážní hodí do „páchnoucí klenby“, kde během několika dnů umírá. Podobné jámy dostaly později francouzské jméno oubliette, odvozené od slovesa oublier, tedy zapomenout. Česky jim říkáme hladomorny a obě označení vystihují totéž: místo, kde člověk zmizel z dosahu světa i vlastní vůle. Warwick patří k nejslavnějším ukázkám tohoto typu vězení. Čím déle se ale díváme na ten úzký otvor v kameni, tím víc příběhů se v něm vrství.

Oubliette: kobka, do které se padalo a odkud se nevylézalo

Princip hladomorny je děsivě jednoduchý. Prostor nemá běžné dveře, jen otvor, mříž nebo poklop ve stropě. Vězně spustili dolů na laně, případně ho rovnou shodili. Jakmile stráž lano vytáhla, zmizela jediná cesta ven. O světle, jídle i vodě rozhodoval výhradně ten, kdo stál nahoře.

Nejpromyšlenější varianta dostala ve Skotsku přezdívku „bottle dungeon“, tedy lahvová kobka. Nahoře úzké hrdlo, pod ním rozšiřující se dutina. V tom tvaru se skrývá chladná mechanika. Stěny se od vězně směrem vzhůru vzdalují, takže se o ně nemůže zapřít zády a nohama, jako by šplhal komínem. Prsty nenajdou oporu, tělo visí do prázdna. Kdo by se pokusil vylézt, narazil by na převis.

Učebnicový příklad leží pod mořskou věží hradu St Andrews. Kobku tam vysekali přímo do skály do hloubky asi 6,7 metru (22 stop). Podle správce památky Historic Environment Scotland patřila ke slavným součástem tamního státního vězení. Spojuje se s ní reformátor George Wishart i nakládání s tělem zavražděného kardinála Beatona. Návštěvníci do ní dodnes mohou nahlédnout.

Warwick: od pevnosti Viléma Dobyvatele k nejtěsnějšímu vězení

Hrad Warwick založil roku 1068 Vilém Dobyvatel jako dřevěné opevnění na umělém pahorku, které mělo Normanům zajistit vládu nad středem Anglie. Kamenná podoba, kterou dnes obdivují davy turistů, vyrůstala postupně. Caesarova věž, v jejímž mohutném zkoseném suterénu se nachází vězení, pochází ze 14. století.

Za zdmi hradu se odehrálo několik politických dramat. Roku 1312 sem přivedli Pierse Gavestona, oblíbence krále Eduarda II., než ho odvlekli na popraviště na Blacklow Hill. V roce 1469 tu byl držen samotný král Eduard IV. A podle oficiální historie hradu Warwick udržoval Oliver Cromwell po popravě Karla I. ve Warwicku posádku, která věznila royalistické vojáky až do roku 1658. Stopy po zajatcích přetrvaly přímo ve zdech: vyryté nápisy ze 14., 15. a 17. století.

Nejtemnější místo celého sklepení popsal průvodce z roku 1973 jako „kobku v kobce“. Vězeň v ní měl mít „právě dost místa, aby ležel“. Žádné vstávání, žádné posazení, jen tělo natažené na studené podlaze a otvor kdesi nad hlavou.

Jak dlouho se v takových podmínkách dalo vydržet, záviselo na vodě, potravě, zraněních, chladu a infekcích. Peersovi stačilo pár dní. Opačný extrém zachytila kronika ze skotského hradu Hermitage: Alexander Ramsay tam roku 1342 přežil sedmnáct dní jen díky zrnu, které k němu propadávalo ze sýpky nad kobkou.

Stejná díra, čtyři osudy: vězení, latrína, sklad i lednice

Na hladomornách může děsit krutý záměr jejich stavitelů. Stejně znepokojivé je však zjištění, jak snadno měnil jeden a týž otvor v kameni svou funkci. Hluboká šachta s úzkým ústím mohla posloužit jako vězení, jímka pod záchody, cisterna, skladiště i lednice. Pro středověkého zedníka šlo o tutéž stavební úlohu. Rozdíl dělalo jen to, co nebo koho do ní lidé spustili.

Výmluvný doklad nabízí pařížská Bastila. Francouzský architekt a restaurátor Eugène Viollet-le-Duc v polovině 19. století zkoumal tamní údajnou oubliette. Ve svém díle Dictionnaire raisonné de l’architecture française ji popsal jako šestibokou klenutou místnost ve tvaru obráceného kužele s odtokovým otvorem na dně a připustil, že mohlo jít o glacière, tedy sklad ledu.

Fyzika takovou úvahu podporuje. Podzemí drží stálou nízkou teplotu, úzký vstup omezuje výměnu teplého vzduchu a kanálek odvádí tající vodu. Tvar, který vězně odsuzoval k beznaději, uchovával led až do léta. Lahev funguje jako past i jako termoska.

Jak tedy historici poznají žalář od jímky? Pátrají po souvislostech. Zajímá je napojení na záchodové šachty v horních patrech, odtoky, stopy po závorách a mřížích, větrání, přístupové cesty, nápisy na zdech a hlavně písemné záznamy. Teprve skládanka těchto stop prozradí, zda kobka sloužila k uchovávání zásob, nebo lidí.

Rozšířená představa o vězení navíc zakrývá další rozměr. Středověké věznění mělo jen zřídka podobu dlouhého trestu v moderním smyslu. Lidé čekali na soud, sloužili jako rukojmí nebo z nich věznitelé chtěli získat výkupné. Mocní zajatci proto často pobývali v docela snesitelných komnatách, protože živí měli pro věznitele cenu. Hladomorna představovala krajní polohu celé škály.

České hladomorny: od Huderky po Daliborku

Domácí hrady nabízejí stejnou směs hrůzy, faktů a legend. Nejpůsobivější paralelu k warwické jámě skýtá Křivoklát a jeho věž Huderka. Podle Českého rozhlasu ukrývá věž dvanáct metrů vysoký vnitřní prostor, do něhož se vstupovalo otvorem o rozměrech 60 × 60 centimetrů. Asi tři až čtyři metry pod ním bylo dřevěné mezipatro. Když v 19. století do věže prorazili nový vchod, našli prý na dně kostry. Křivoklát sloužil jako státní vězení: biskup Jednoty bratrské Jan Augusta tu strávil šestnáct let a ve věži Huderka pobýval i alchymista Edward Kelley.

Český Šternberk láká na samostatnou předsunutou baštu jménem Hladomorna s temným prostorem a otvorem v podlaze. Oficiální výklad hradu však uvádí, že přízemí bašty sloužilo obráncům jako sklad potravin, vody a munice. Pochmurné jméno tu přerostlo původní účel.

Pražská Daliborka je nejslavnější tuzemskou věží s pověstí hladomorny. Spodní uzavřený prostor s kruhovým otvorem v klenbě opravdu existuje, Soupis památek však výslovně poznamenává, že o jeho skutečném použití jako hladomorny se prameny nezmiňují.