Na jihu Portugalska přežívá pár desítek rostlin dosud nepopsaného druhu. Ohrožují je eukalypty, akácie i požáry najednou

Snímek z dovolené v Algarve přivedl botaniky k novému druhu. Linaria alfercensis obývá jen 44 km² a na žádné lokalitě nekvete víc než pár desítek rostlin.

Zdroj fotografie: Benjamin Zwittnig / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

V březnu 2023 se německá turistka Christiane Schumacher zastavila na svahu kopce Cerro do Castelo de Alferce v pohoří Monchique. Vyfotila žlutou kvetoucí bylinu s oranžovým hrdlem a snímek nahrála na iNaturalist, aplikaci, kde amatéři i odborníci sdílejí svá pozorování přírody. Fotografie si později všiml portugalský botanik João Farminhão. Rostlina zjevně patřila mezi lnice, jenže barevnou kresbou květu neodpovídala žádnému známému druhu. O rok později stál Farminhão na místě sám. Následovalo měření, srovnávání herbářů a čtení DNA. Výsledkem je druh, který dostal vědecké jméno až v srpnu 2026, a už v okamžiku pokřtění mu vědci přisoudili status ohroženého.

Jak snímek z dovolené dovedl botanika k nové lnici

Farminhão s kolegy z Univerzity v Coimbře a ze Španělska v té době revidoval skupinu lnic označovanou jako Linaria subsect. Versicolores. Záznam z Alferce do ní podle studie v Plant Ecology and Evolution zapadal jednoznačně. Potíž byla v korunách: oranžové patro, hnědočervená síťovitá kresba a dva pruhy v hrdle se nehodily k ničemu, co botanici dosud znali.

V dubnu 2024 sbíral tým v terénu materiál, mimo jiné 4. a 27. dubna. Pak přišlo na řadu porovnání se sbírkami. Ukázalo se, že rostlinu už kdysi někdo vylisoval: dvě starší herbářové položky odpovídající novému druhu ležely v archivech pod jménem Linaria spartea. Druh tedy unikal pozornosti desítky let, schovaný za záměnou s podobnou příbuznou.

Genomická analýza nakonec potvrdila, že jde o samostatnou vývojovou linii. Formální popis vyšel 25. srpna 2026 a mezinárodní rejstřík rostlinných jmen IPNI eviduje jako typovou lokalitu Barranco da Fonte Santa u Barreiras Ruivas v nadmořské výšce 313 metrů. V portugalštině má rostlina navržené lidové jméno ansarina-de-alferce.

Podle nás je na celé historii nejpozoruhodnější pořadí kroků. Laická fotka spustila odbornou práci, kterou by jinak nejspíš nikdo nezahájil. Farminhão ve zprávě Centra funkční ekologie Univerzity v Coimbře označuje Portugalsko za takzvanou „temnou skvrnu“ (darkspot), tedy území s podstatnými mezerami ve znalosti rostlinné rozmanitosti. Některé endemity podle něj mohou zmizet dřív, než je věda vůbec popíše.

Lnice z Monchique: žluté květy, oranžové hrdlo a vazba na vzácnou horninu

Linaria alfercensis je jednoletá, vzpřímená a slabě sivá bylina. Kromě žláznatě chlupatého květenství je převážně lysá. Plodné lodyhy dorůstají zhruba 17 až 38 centimetrů, výjimečně přes půl metru. Sytě žlutá ostruhatá koruna měří přes dva centimetry a nese právě ten nezaměnitelný motiv, který zaujal botanika na fotce: oranžové patro, často posázené hnědočervenými skvrnami, a dvojici podélných pruhů v hrdle, které se na konci rozvidlují. Kvete a plodí od března do května.

Od nejbližších příbuzných ji odlišuje řada detailů:

Srovnávaný druh	Čím se od něj Linaria alfercensis liší
Linaria algarviana, L. bimaculata	užší listy sterilních lodyh, plodné lodyhy přes 35 cm u větvených rostlin, husté květenství s až 25 přitisklými stopkami, delší koruna, specifická kresba patra a hrdla
Linaria spartea	skvrnitá koruna, hustší květenství
Linaria viscosa	skvrnitá koruna

Zajímavější než vzhled je ovšem podklad, na kterém rostlina vyrůstá. Drží se hlavně půd vzniklých z nefelinického syenitu, vyvřelé horniny tvořící jádro pohoří Monchique. Autoři mluví o „edafických ostrovech“: izolovaných půdních stanovištích, která fungují podobně jako skutečné ostrovy v moři a podporují vznik specializovaných rostlin. Lnice z Alferce tvoří spolu s L. algarviana a L. bimaculata nově rozpoznanou skupinu, jejíž všichni tři členové rostou výhradně v Algarve. Mimo tento kout Evropy je nikde nenajdete.

Pár desítek kvetoucích rostlin na čtyřech místech: proč vědci navrhují status ohrožený

Těžiště výskytu leží na jižním úbočí Serra da Picota. Menší populace hlásí studie z povodí řeky Odelouca na jihu a z okolí obce Marmelete na západě. Vědci rozlišili pouhé čtyři lokality.

Čísla jsou neúprosná. Areál výskytu, tedy plocha mnohoúhelníku opsaného kolem všech známých nálezů, činí 89,58 km², což je méně než pětina rozlohy Prahy. Plocha skutečně obsazená rostlinou dosahuje 44 km²; podle metodiky Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) to odpovídá jedenácti čtvercům mapové sítě o straně dvou kilometrů. A na každé z lokalit autoři opakovaně napočítali méně než 50 kvetoucích rostlin. Celkovou populaci označují za extrémně malou.

Proto navrhují předběžné hodnocení ohrožený (Endangered) podle kritérií EN B1ab(iii)+2ab(iii). Za zkratkou se skrývá kombinace drobného areálu, malé obsazené plochy, méně než pěti lokalit a trvale se zhoršující kvality stanovišť. Formální zápis na Červený seznam IUCN představuje samostatný proces. Autoři zároveň doporučují zařadit druh do příštího dodatku Červeného seznamu cévnatých rostlin pevninského Portugalska a žádají okamžitou ochranářskou pozornost.

Podle místních zpráv obec Monchique už zahájila ochranná opatření v místě, kde se hlavní populace soustřeďuje. Podrobnosti o nich zatím zveřejněny nebyly.

Eukalypty, akácie a požáry: řetěz hrozeb, který svírá novou lnici

Krajina kolem Monchique se za poslední desetiletí výrazně proměnila. Eukalyptové plantáže podle studie v minulosti spolkly podstatnou, byť nevyčíslenou část vhodných stanovišť. Rizikem zůstávají i dnes: lnice často roste na okrajích lesních cest a na náspech, tedy přesně tam, kde lesníci rozšiřují průseky, skládají dřevo a pojíždějí těžkou technikou.

Za hlavní současnou hrozbu ale autoři považují invazní akácii sivozelenou (Acacia dealbata), kterou Evropané znají z květinářství jako „mimózu“. Kolonizuje okraje lesů, mění chemismus půdy a vytváří husté porosty, pod nimiž bylinné patro mizí. Šíření akácie navíc zesílilo po opakovaných rozsáhlých požárech, které v regionu patří k běžným jevům. Oheň tu tedy působí jako urychlovač: spálí původní vegetaci a uvolní prostor dravému přivandrovalci.

Čtvrtým tlakem je turistická výstavba na svazích Picoty, studie zmiňuje například okolí Covão da Águia. Region, jehož krása přitahuje návštěvníky, tak zároveň ukrajuje z prostoru, který rostlině zbývá.

Podobný scénář je dobře známý i z Česka. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR řadí invazní druhy mezi hlavní faktory ohrožující původní ekosystémy. Z 1 576 nepůvodních druhů rostlin evidovaných v republice jich 75 považuje za invazní a mezi nejvýznamnějšími jmenuje trnovník akát, který stejně jako jeho portugalská příbuzná obohacuje půdu dusíkem a vytlačuje teplomilnou květenu.

Fotit, nahrát, netrhat: co z objevu plyne pro české výletníky

Příběh z Algarve ukazuje, že občanská věda dokáže zachytit i druh, který odborníkům unikal desítky let. Studie sama zasazuje nález do širšího trendu, kdy iNaturalist a podobné platformy zrychlují taxonomické objevy.

V Česku se stejná aplikace uplatňuje třeba v projektu Biosmršť. Podle Akademie věd ČR ověřená pozorování veřejnosti využívají vědci, ochranáři i správci krajiny a data míří do Nálezové databáze ochrany přírody i do celosvětového registru GBIF. Úplně nový druh rostliny se u nás objevuje vzácně, nový výskyt vzácné rostliny nebo včasné zachycení invaze je však reálným přínosem.

Kdo na cestách narazí na podezřelou rostlinu, může postupovat takto:

• vyfotit celou rostlinu, detail listů, květů či plodů a okolní stanoviště,
• nahrát záznam s datem a polohou do iNaturalistu nebo českého BioLogu,
• rostlinu nevytrhávat a bez povolení nesbírat žádné vzorky,
• vyčkat na ověření komunitou a odborníky.

U Linaria alfercensis se vyplatí ještě jedna zásada. Přesné souřadnice nalezišť nemá smysl dál šířit a cílené výpravy za „novou kytkou“ by podle nás populaci s pár desítkami kvetoucích jedinců spíš uškodily. Sešlapané okraje cest jsou totiž přesně tím prostředím, kde rostlina přežívá.