Babka, modrák i kominíček mohou být stejná houba. O lidovém názvu rozhoduje chemická reakce dužniny po řezu, ne druh

Babka, modrák, kominíček. Za každou lidovou přezdívkou hřibu stojí znak, kterého si houbař všiml v dlani. U modráka stačilo houbu rozkrojit.

Zdroj fotografie: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Stačí jeden řez kapesním nožem a světlá dužnina během pár vteřin zmodrá. Generace houbařů z tohoto okamžiku udělaly jméno. Český jazykový atlas ho zaznamenal u křemenáče, slovníky ho ale vztahují k jakékoli houbě, která na řezu modrá, tedy i ke kovářovi nebo koloději. Podobně vznikla babka, sameťáček i kominíček: každé jméno zachycuje to nejnápadnější, co houbař na plodnici uviděl, nahmatal nebo vyvolal ostřím. Tyto přezdívky dávají v lese smysl. Spolehlivě určit druh ale samy nedokážou, a v tom je jejich háček.

Modrák a siňák: jména, která vznikla na čepeli nože

Heslo křemenáč v Českém jazykovém atlasu od Ústavu pro jazyk český výslovně uvádí, že podoby modrák a siňák vycházejí z modrající dužiny po rozříznutí. Houbař tedy pojmenoval to, co sám způsobil. Při kontaktu se vzduchem barviva v pletivu zoxidují a změna je tak výrazná, že si vlastní slovo zasloužila.

Jenže modrání sdílí celá řada hřibovitých hub. Atlas České mykologické společnosti (ČMS) ho popisuje u několika druhů, které houbaři běžně nosí domů:

Druh	Co se děje po řezu nebo otlaku
hřib hnědý	dužnina na řezu modrá
hřib žlutomasý	mírné modrání
hřib sametový	jen velmi slabý nádech do modra
hřib nachovýtrusý	červenání nebo modrozelenání, póry pak téměř zčernají

Modrák proto funguje spíš jako nálepka pro celou skupinu než jako jméno jednoho druhu. Dva houbaři ze sousedních krajů mohou o modrácích mluvit hodinu a pokaždé přitom mít na mysli jinou houbu.

Babka a sameťáček: příbuzní, které houbaři házejí do jednoho pytle

U babky se jazykověda vyjadřuje přesněji. Slovník spisovného jazyka českého ji vykládá jako drobnou houbu s hnědým, do políček rozpukaným kloboukem, tedy suchohřib babku. Dnešní odborné jméno zní hřib žlutomasý, latinsky Xerocomellus chrysenteron. Rozpraskaná pokožka připomínající vrásčitou tvář dává přezdívce názornou logiku.

V houbařské mluvě se ovšem babka ochotně rozlévá i na příbuzné. Nejčastěji na hřib sametový, kterému se přezdívá podzimní babka nebo sameťáček. Obě houby se na první pohled podobají, Myko atlas ČMS je však odlišuje podle několika znaků současně:

• klobouk: u žlutomasého obvykle rozpukaný, u sametového většinou celistvý, sametově matný,
• barva na řezu: žlutomasý modrá mírně, sametový jen nepatrně,
• sezóna: sametový je typicky podzimní druh,
• výtrusy: u sametového rýhované, což ovšem odhalí až mikroskop.

Praktická poznámka z atlasu navíc stojí za zapamatování. Mladá babka je dobrá jedlá houba, starší plodnice ale bývají měkké, červivé nebo napadené nedohubem zlatovýtrusým. Jméno samo o kvalitě úlovku neprozradí vůbec nic.

Kominíček, kovář, havíř: proč jeden křemenáč nosí desítky přezdívek

Tmavý hřib nachovýtrusý (Porphyrellus porphyrosporus) má klobouk i třeň šedohnědé až černohnědé, jako by prošel komínem. Přezdívka kominíček nebo kominík se nabízí sama. Motivace vzhledem je tu zřejmá; mapu toho, kde přesně se takhle říká, ale zatím nikdo nesestavil.

Nejlépe zdokumentovanou pestrost předvádí křemenáč. Atlas mapující nářečí z let 1964 až 1976 u něj zachytil rozsáhlou galerii jmen:

• středočeský křemenáč a moravský janek,
• slezský červený kozák a polák na Těšínsku,
• šlejfíř na Chodsku, havíř na Příbramsku,
• kovář na Jindřichohradecku, panna na Frenštátsku,
• siňák na Zlínsku.

Pod každým jménem se skrývá jiný pohled. Křemenáč vychází z tvrdosti dužniny pevné jako křemen, červeňák z barvy klobouku, březák či osikáč ze stromu, pod nímž houba roste. Voják, havíř, kovář a panna jsou metafory podle lidí a řemesel. Atlas přímo popisuje, že u jediného druhu působilo souběžně hned několik motivačních zdrojů. Heslo kozák navíc dokládá, že se jména koloděj, křemenáč a kozák v některých oblastech přelévají mezi příbuznými druhy. Samotný kozák podle výkladu atlasu odkazuje ke koze, patrně kvůli růstu na neúrodných paloucích, kde se kozy pásly.

Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Nejčistší ukázku regionálního zlomu nabízí liška. V Čechách a na jihozápadě Moravy převládá liška, na většině Moravy a ve Slezsku kuřátko, kuřítko, kurka či kuřička. Obě strany pozorovaly totéž, totiž barvu, jen ji přirovnaly k jinému zvířeti. Atlas zároveň eviduje, že mladí lidé ve městech na Moravě stále častěji přebírají spisovnou lišku. Nářeční pestrost tak pomalu ustupuje.

Marone, maślak a polská houba: jak hřiby pojmenovávají sousedé

Za hranicemi platí stejná pravidla, jen s jinými obrazy. Hřib hnědý (Imleria badia) se v Německu jmenuje Maronenröhrling, zkráceně Marone, podle kaštanové barvy klobouku. Poláci říkají podgrzybek brunatny, Norové svartbrun rørsopp a Angličané bay bolete. Rusové pro něj mají pojmenování polskij grib, tedy polská houba. Odkud se toto jméno vzalo, ale otevřené odborné prameny spolehlivě nedokládají a historky o jeho původu zůstávají v rovině tradice.

Klouzek obecný ukazuje, jak různé jazyky vnímají tentýž povrch. Čech i Angličan (slippery jack) zdůrazňují kluzkost, Polák (maślak) a Němec (Butterpilz) zase máslovitost. Slizká pokožka je tak typická, že ji podle ČMS někteří houbaři doporučují stáhnout rovnou v lese.

Podle nás je tohle srovnání nejpřesvědčivějším důkazem, jak lidová jména vznikala. Lidé v Bavorsku, Mazovsku i na Hané hleděli na stejnou houbu a každý vyzdvihl jiný rys. Výsledky si neodporují, jen každý zachycuje jiný kus pravdy.

Lidový název do košíku nestačí: podle čeho houbu skutečně určit

Odborné určení vyžaduje kombinaci znaků: klobouk, rourky či lupeny, třeň, prsten nebo pochvu, změnu barvy po řezu, vůni, stanoviště, strom, roční dobu a u sporných druhů i mikroskop. Modrání je jen jeden dílek skládačky. Hřib hnědý ho sdílí s řadou příbuzných a navíc roste od června až do listopadu, často do počátku zimy, pokud nepřijde mráz. Kdo by se řídil jedinou vlastností, snadno sáhne vedle.

Toxikologické informační středisko VFN radí sbírat výhradně houby, které člověk bezpečně zná. Připomíná smrtelně jedovaté druhy jako muchomůrku zelenou, jarní a jízlivou a upozorňuje, že potíže umí přivodit i jedlé houby, pokud jsou špatně upravené nebo skladované. Při jakékoli pochybnosti pomůže Ústřední houbařská poradna ČMS, která funguje celoročně a od června do listopadu má prodlouženou provozní dobu. Složitější nálezy pracovníci dourčují v zázemí ČMS nebo u specialisty, protože fotografie z mobilu má své meze.

Na konci října se sezóna přehoupla do pozdní fáze. Podle iDNES z 8. října podzimní vlna odeznívá a v lesích převažují václavky a čirůvka fialová. Václavky přitom letos podle deníku Aha! vyrazily zhruba o dva týdny dřív, než bývá zvykem kolem svátku svatého Václava 28. září. Pro ty, kdo ještě vyrážejí, platí jednoduché dělení práce: lidový název ukáže, odkud houba přichází a co na ní předkové obdivovali, atlas a latinské jméno prověří, zda patří do smaženice.