U Žďáru nad Sázavou leží jezírko, kterému říkali moravský Loch Ness. Ryby v něm měly obří hlavy. Příčinu odhalil až rybářský inspektor na místě

V červnu 1934 psaly noviny o lesním jezírku u Žďáru, kde plavou ryby s velkými hlavami a chatrným tělem. Brněnský deník mu přidělil přezdívku moravský Loch Ness.

Foto: Josef Klír - licence CC BY-SA 4.0

Pražské Večerní České slovo vyšlo 8. června 1934 se zprávou, která by se hodila spíš do dobrodružného románu. V odlehlém lomu u Žďáru nad Sázavou měly podle pozdější citace žít „velké zrůdné ryby“ s mohutnými hlavami a nepoměrně slabým tělem. Hladina se prý občas roztočila do vírů a hloubka měla dosahovat 35 metrů. Redakce zároveň oznámila, že na místo dorazí zemský rybářský inspektor s přírodopisci.

Loch Ness na Vysočině: jak se lom stal novinovou senzací

Jaro 1934 bylo pro podobné příběhy ideální. Od května 1933, kdy skotský Inverness Courier otiskl svědectví o podivném tvorovi v jezeře Loch Ness, sledovala Evropa každou novou zmínku. Vrchol přišel 21. dubna 1934: deník Daily Mail zveřejnil slavnou „chirurgovu fotografii“ s dlouhým krkem trčícím z vody. Až v 90. letech vyšlo najevo, že šlo o model připevněný na ponorku na hraní. V červnu 1934 však čtenáři jakéhokoli listu přesně věděli, co si mají představit pod slovem Loch Ness.

Vápenice se do této nálady trefila přesně. Ve skotském případě se o neznámém tvorovi přely i vědecké kruhy; v listopadu 1934 o debatě v londýnské Linnean Society referoval časopis Nature. Moravská verze měla skromnější měřítko: zatopený lom, podivně stavěné ryby, víření vody a v dobových pověstech také zmínky o zastavených motorech a unikajících plynech. Na lokální lochnesku to stačilo.

Jak se drobné pozorování rozrostlo v senzaci, naznačuje vzpomínkový text Václava Vaška „Opožděný umíráček“. Podle něj novinářům vyprávěl historky jistý Malínský, pracovník lesní dráhy. Ten prý „nalhal dost“ a reportér k tomu ještě něco přidal. Obvyklý recept: místní svědek, ochotný posluchač a doba, která po zázracích přímo prahla.

Obří hlavy ryb: hladovějící parmy místo neznámé obludy

Do sporu vstoupil Josef Šustáček, řídící učitel z okolí. V Horáckých listech nabídl dvojí vysvětlení. Ve vodě je podle něj příliš mnoho vápna a ryby v ní strádají hladem. U vyhladovělých parem, psal, se vyvine velká hlava. Za jevem tedy podle něj nestál žádný tajemný živočich, jen nedostatek potravy v uzavřené nádrži.

Moderní biologie dává druhé části jeho úvahy za pravdu. Studie shrnutá v databázi PubMed porovnávala zakrslé a normálně rostoucí sladkovodní ryby a zjistila, že u zakrslých jedinců jsou rozměry hlavy relativně větší. Nedostatek potravy podle autorů k těmto rozdílům přispívá. Novější výzkum v Journal of Evolutionary Biology popisuje u koljušek s omezenými zdroji typ „malé tělo, velká hlava“. Mechanismus je logický: když se jídla nedostává, organismus šetří především na svalovině a tělesné hmotě, kdežto lebka a čelisti si drží svůj základ. Výsledná ryba pak působí jako karikatura.

Veterinární příručka Merck Veterinary Manual doplňuje, že nedostatečná výživa vede u ryb ke špatnému růstu, deformitám a celkově chudé kondici. „Zrůdné“ parmy z Vápenice tedy dobře zapadají do učebnicového obrazu podvyživené populace.

Šustáčkova hypotéza o vápně zůstává spíš dobovou domněnkou; odborné zdroje ji jako přímou příčinu nepotvrzují. Podle Lubomíra Dajče ze Správy CHKO Žďárské vrchy mohly ryby degenerovat i proto, že se jejich populace v izolované nádrži obnovovala jen omezeně. Malá uzavřená voda bez přítoku, málo potravy a stále tytéž ryby, z generace na generaci slabší. Na vznik legendy taková kombinace stačila bohatě.

Hloubka 35 metrů? Potápěči a geologové naměřili necelou polovinu

Dobový údaj o pětatřiceti metrech dodával příběhu závrať. Kdo by se divil vírům a obludám v propasti hluboké jako dvanáctipatrový dům? Současná data ale vypovídají jinak. Česká geologická služba uvádí hloubku 13,5 metru a rozlohu 0,6 hektaru. Odborná práce o těžbě mramoru na Žďársku počítá s hloubkou kolem 14 metrů, oválným půdorysem zhruba 95 × 56 metrů a plochou asi 4 020 metrů čtverečních. Potápěči ze žďárského Čochtanklubu se dostali na dno přibližně ve třinácti metrech.

Odkud se vzalo číslo 35, zdroje neprozrazují. Mohl to být odhad, převzatá fáma nebo prostě novinářská zkratka. Jisté je, že nafouknutá hloubka posloužila jako ideální kulisa.

Samotný lom má přitom zajímavou historii i bez příšer. Těžba a pálení vápna tu probíhaly v 19. a na počátku 20. století; krystalický vápenec, tedy mramor, měl pro žďárský region dlouhodobý význam. Z Vápenice se podle odhadu vyvezlo zhruba 35 000 metrů krychlových horniny. Historik Stanislav Mikule uvádí, že lom zavřeli v roce 1908 a teprve poté se jáma naplnila vodou. Když tedy noviny v roce 1934 líčily prastaré tajemné jezero, psaly o nádrži staré jen něco přes čtvrt století. Totéž platí pro romantickou pověst o Bohunce a Petrovi: podle Mikuleho jde o moderní výtvor, protože před rokem 1908 tu žádné jezírko neexistovalo.

Geologové dnes Vápenici řadí mezi významné lokality jako ukázku krajiny přetvořené těžbou krystalických vápenců a doporučují ji chránit.

Výlet k Vápenici: kudy na moravskou lochnesku a co se tu smí

Jezírko leží v lese asi 3,5 kilometru severozápadně od centra Žďáru nad Sázavou a zhruba dva kilometry severně od Hamrů nad Sázavou, uvnitř CHKO Žďárské vrchy. Pro výlet se nabízejí tyto možnosti:

• žlutá turistická značka ze Žďáru směrem na Peperek,
• modrý okruh začínající ve Žďáru,
• lesní asfaltové cesty od Hamrů nebo od Pilské nádrže, vhodné i pro kola.

Autem se přímo k vodě nedostanete. V chráněné krajinné oblasti platí zákaz vjezdu mimo silnice a místní komunikace; podle geologické služby lze s povolením přijet nejblíže na 250 metrů.

Voda bývá popisována jako čistá a studená; starší přírodovědná brožura AOPK zmiňuje průzračnost bez zákalu a porosty vodního moru. Žijí tu i raci. Oficiálním koupalištěm s pravidelnou kontrolou kvality vody ovšem Vápenice není: jde o přírodní lom bez jakéhokoli zázemí. Rybaření je v CHKO povoleno jen v rybářských revírech s povolenkou nebo v soukromých zařízeních a jezírko mezi běžné revíry nepatří.

Platí obvyklé zásady, které shrnují pravidla chování v CHKO Žďárské vrchy: neodhazovat odpadky, netrhat rostliny, nekrmit zvířata, nerozdělávat oheň a netábořit mimo vyhrazená místa. Podle AOPK nejsou v oblasti v současnosti žádná uzavřená území.

Místní si ze slávy roku 1934 vzali to nejlepší. Hasiči později pořádali zábavní akci s „lovením obludy“, kdy se legenda proměnila v lidovou veselici.