Hrníčky za sklem u babičky nebyly rozmar. Uzavřená vitrína držela stálou vlhkost a chránila dekor, který běžné mytí ničí

Prosklená vitrína v obýváku chránila sváteční porcelán před prachem, dotyky i prudkými změnami vzduchu. Muzejní konzervátoři dnes radí v podstatě totéž.

Zdroj fotografie: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Nedělní odpoledne, na stole bábovka a babička opatrně otevírá skleněná dvířka obývací stěny. Vyndá šest šálků se zlatým proužkem, po kávě je sama umyje v lavoru, osuší utěrkou a vrátí zpátky za sklo, kde zůstanou do příštích narozenin. Tenhle rituál stojí za pozornost. Uzavřená vitrína snižovala prašnost, a tím i potřebu mytí. Omezovala počet rukou, které na porcelán sáhly, chránila ho před nárazy a tlumila prudké výkyvy vlhkosti a teploty, jaké zažívá kuchyňská police u sporáku. Nejcitlivější částí starého hrnku přitom bývá tenká vrstva výzdoby: zlacení, perleťové listry, barevné emaily, staré opravy a vlasové praskliny. Samotný tvrdý střep vydrží hodně. Podle nás se babiččina vitrína dá číst jako domácí obdoba konzervátorského pravidla „méně sahat, méně mýt, méně riskovat“.

Sklo proti prachu: vitrína jako první linie ochrany porcelánu

Prach se na nádobí neusazuje jen kvůli vzhledu. Každá vrstva znamená další utírání, další mytí a další chvíli, kdy hrnek drží něčí ruka. Konzervátoři londýnského Victoria and Albert Museum v návodu k péči o keramiku výslovně uvádějí, že vystavení ve skříních chrání keramiku před prachem a nečistotou, a tím snižuje riziko škod při opakovaném čištění. Britská Museums Association doporučuje u úložných skříní skleněné čelo, aby se dalo na sbírku dívat bez zbytečné manipulace.

Babička tyhle příručky nečetla. K podobnému závěru však došla praxí. Za sklem si mohla svou sbírku prohlížet, ukazovat návštěvám a kontrolovat, zda je všechno na místě, aniž by cokoli vzala do ruky. Odpadlo i riziko, že vnouče zavadí loktem nebo kočka shodí šálek z otevřené police.

Do české domácnosti druhé poloviny 20. století zapadala vitrína dokonale. Panelákový obývák musel zároveň reprezentovat, sloužit jako sklad i jako místnost pro každodenní život. Sektorový nábytek a obývací sestavy, třeba legendární U-300 nebo Rubín z dílen Jitony, nabízely úložný prostor i prosklené části pro sváteční servis. Kdo se chce do takového interiéru vrátit, najde kompletně zařízené obývací pokoje 70. a 80. let v Retromuzeu Praha.

Stálejší vlhkost za skleněnými dvířky: komu prospívala nejvíc

Uzavřená vitrína zpomaluje výměnu vzduchu s okolím. Když se v místnosti zatopí, vyvětrá nebo uvaří oběd, prostředí uvnitř skříně se mění pozvolněji než na otevřené polici. Kanadský konzervátorský institut CCI popisuje v příručce k péči o keramiku a sklo právě takové mikroklima v uzavřeném prostoru jako metodu, jak u citlivých předmětů omezit kolísání relativní vlhkosti. Domácí vitrína je jeho zjednodušenou, neregulovanou variantou.

Nejvíc z toho těží problematické kusy. Patří k nim hrnky s prasklinou, poškozenou glazurou, porézními místy nebo starým slepením. Do takových trhlinek se při mytí dostává voda a s ní rozpuštěné soli. Když vlhkost kolísá, soli se v pórech střídavě rozpouštějí a znovu krystalizují. Krystaly zabírají víc místa a vytvářejí tlak, který může odlupovat glazuru nebo narušovat samotný střep. Pro citlivé předměty CCI doporučuje držet relativní vlhkost mezi 40 a 50 % s co nejmenšími výkyvy.

Funguje to ovšem jen tehdy, když vitrína stojí na správném místě. Radiátor pod ní, okno s přímým sluncem nebo studená venkovní zeď za zády dokážou ochranný efekt rychle vymazat.

Cibulák vydrží víc než zlatý proužek: dekor pod glazurou a nad ní

Klíčem k pochopení celé věci je technologie výzdoby. Existují dvě základní skupiny a každá snáší zacházení jinak.

Podglazurní dekor se maluje na střep ještě před glazováním. Glazura ho pak překryje jako sklo fotografii. Typickým českým příkladem je cibulák z Dubí, který se tam podle výrobce vyrábí nepřetržitě od roku 1864 právě podglazurní technikou. Modrá kobaltová kresba je tak schovaná pod tvrdou, lesklou vrstvou. Mimochodem, buclatý plod na okrajích talířů nepředstavuje cibuli. Jde o granátové jablko a název „cibulový vzor“ vznikl historickým omylem.

Nadglazurní dekor leží na hotové glazuře jako tenký film. Patří sem barevné emaily, perleťové listry a zlacení nebo platinové linky. Vypalují se při výrazně nižší teplotě než samotný porcelán, takže se se střepem nespojí tak pevně. Podle Victoria and Albert Museum jsou proto mnohem náchylnější k oděru a opotřebení.

Kontrast je markantní. Thun uvádí, že jeho tvrdý porcelán se vypaluje při 1 405 °C. Takový materiál bývá mimořádně odolný, ovšem zlatý lem na jeho okraji může zmizet po pár letech nešetrného drhnutí. Babiččiny sváteční šálky se zlacením, květinovou malbou nebo duhovým leskem uvnitř patřily právě do té zranitelnější kategorie.

Myčka, drátěnka a horká voda: co sváteční hrníčky ničí nejrychleji

Londýnští konzervátoři mluví jasně: hodnotná keramika do myčky nepatří. Vysoké teploty, tlaková voda a agresivní detergenty mohou trvale poškodit glazury i barevné emaily. Abrazivní houbičky a prášky zase obrušují zlacení, listry a malbu. Riziková jsou i dlouhá namáčení, při kterých voda proniká do prasklin, a staré opravy, protože některá dřívější lepidla se ve vodě rozpouštějí.

Zajímavé svědectví nabízí i český výrobce. Thun u moderních dekorů se zlatem a platinou připouští mytí v myčce, upozorňuje však, že po 150 až 200 cyklech může vzhled dekoru utrpět. Při každodenním používání to odpovídá zhruba půl roku. U nového servisu s jasnou deklarací jde o přijatelnou daň. U padesátiletého šálku, o jehož složení nikdo nic neví, hrozí při sázce na myčku nevratná ztráta.

Bezpečný postup podle Victoria and Albert Museum vypadá takto:

• nejdřív hrnek prohlédnout a čištění vyzkoušet na nenápadném místě,
• prach odstranit měkkým štětcem,
• u nepoškozeného glazovaného porcelánu použít vlažnou až teplou vodu s kapkou jemného saponátu na litr,
• bavlněný tampon po povrchu jen lehce odvalovat, zlacení ani malbu nedrhnout,
• zbytky saponátu setřít tamponem namočeným v čisté vody a kus osušit.

Prasklé, opravované nebo odlupující se kusy stačí pouze oprašovat štětcem. Tady se babiččina strategie ukazuje v plné síle: hrnek, který stojí za sklem, se špiní málo, a tak ho stačí mýt jen zřídka.

Jak poznat hrníček, který si zaslouží vitrínu i dnes

Na šetrnější režim upozorní několik signálů:

• zlatý nebo platinový lem či ouško,
• vystouplý, hmatatelný emailový dekor,
• perleťový nebo duhový lesk,
• ruční malba,
• stará značka na dně, například nápis Czechoslovakia,
• vlasové praskliny, oťuky, matná glazura nebo stopy po lepení.

Finanční hodnota bývá střídmější, než by se dědici přáli. Antik Praha radí začít značkou na spodku, protože prozradí výrobce i dobu vzniku. Cenu pak ovlivňuje stav, kompletnost, ruční práce a zlacení. Aukční servis Thun s rudo-zlatým dekorem z druhé poloviny 20. století se prodával zhruba za 600 Kč a nabídky na Aukru se pohybují od desítek korun po tisíce. Rodinná hodnota se ale v korunách nevyčíslí a odřený dekor už nikdo nevrátí. Domácí domalování nebo přelepení sběratelské ceně spíš uškodí. Když se kus rozbije, střepy patří do vypolstrované krabice a k odbornému restaurátorovi. Nasucho je k sobě nezkoušejte přikládat, hrany by se odíraly.

Kdo chce vitrínu zařídit podle dnešních poznatků, postaví ji mimo slunce, topení a studenou zeď. Mezi talíře vloží měkké proložky, těžké kusy nebude stohovat natěsno a cenné šálky nebude věšet za stará ouška ani je za ně nosit. U opravdu vzácných kusů pomůže levný vlhkoměr.