Podíl lidí s přetrvávající úzkostí vzrostl za dekádu z 43 na 58 %. Příčinou není víc nemocných, ale pomalejší návrat k normálu

Podíl lidí, u nichž duševní porucha přetrvává i po třech letech, vzrostl v Nizozemsku ze 43 na 58 procent. Za dvanáct let se tříletá persistence téměř zdvojnásobila v úzké definici úzkostných poruch.

Foto: PxHere

Když v roce 2010 nizozemští epidemiologové poprvé sledovali, kolik účastníků studie NEMESIS si diagnózu ponese i tři roky po prvním rozhovoru, vyšlo jim 42,7 procenta. O dvanáct let později, s novou kohortou a identickou metodikou, se číslo vyšplhalo na 57,9 procenta. Tento údaj, čerstvě publikovaný v časopise Psychological Medicine, se vztahuje k takzvané široké persistenci „jakékoli běžné duševní poruchy“, tedy úzkostí, poruch nálady i závislostí dohromady. Samotné úzkostné poruchy přitom zaznamenaly v úzké definici ještě dramatičtější skok: z 24,4 na 40,1 procenta.

Co přesně měří persistence a proč záleží na definici

Slovo „persistence“ ve studii NEMESIS znamená konkrétní věc: člověk splnil diagnostická kritéria duševní poruchy v posledních dvanácti měsících při vstupním rozhovoru a znovu je splnil kdykoli během následujících tří let. Výzkumníci pracovali se dvěma variantami. Úzká definice počítá jen případy, kdy přetrvala tatáž diagnostická kategorie, například generalizovaná úzkostná porucha na začátku i na konci. Široká definice zachycuje i diagnostické přechody: člověk vstoupil s úzkostí, ale po třech letech splňoval kritéria deprese nebo poruchy spojené s užíváním návykových látek. Právě tato široká optika odkrývá fenomén, který běžná statistika přehlíží: pacient se může „zbavit“ jedné diagnózy, a přesto zůstat psychicky nemocný.

Srovnávané kohorty dělí dvanáct let. NEMESIS-2 sbírala vstupní data v letech 2007–2009 a sledovala účastníky do roku 2012. NEMESIS-3 nastoupila s výchozím měřením 2019–2022 a kontrolním sledováním do roku 2024. Obě vlny používaly totožný diagnostický nástroj CIDI 3.0, takže metodický posun jako vysvětlení nárůstu odpadá.

Tři osy jednoho problému: prevalence, incidence a přetrvávání

Persistence nestojí osamoceně. Stejný výzkumný program NEMESIS dodal data i pro další dvě osy. Dvanáctiměsíční prevalence jakékoli běžné duševní poruchy v nizozemské populaci stoupla ze 17,4 na 26,1 procenta, to ukázala již dřívější publikace ve World Psychiatry. Tříletá incidence, tedy podíl lidí, kteří onemocněli poprvé, vzrostla z 8,5 na 14,0 procenta. A k tomu přibyla třetí vrstva: ti, kdo už nemocní byli, se uzdravují pomaleji.

Tato kombinace vytváří efekt sněhové koule. Přibývají noví pacienti, stávající se zotavují déle a celková zátěž roste rychleji, než by odpovídalo samotnému nárůstu nových případů. Poruchy nálady přitom vykazují nejvyšší míru přetrvávání, v široké definici 63,2 procenta v novější kohortě. Úzkostné poruchy dosáhly 57,1 procenta, závislosti 55,1 procenta.

Proč běžné vysvětlení selhává a co říkají hypotézy autorů

Nabízí se otázka: nestojí za vším prostě horší dostupnost péče? Data ji vyvracejí. Podíl lidí s poruchou, kteří využívali pouze praktického lékaře, se mezi kohortami posunul jen mírně, z 12,5 na 16,5 procenta. Specializovanou psychiatrickou nebo psychologickou pomoc vyhledalo v obou vlnách prakticky totéž procento: 26,3 versus 26,2. Vyšší persistence tedy nejde jednoduše připsat tomu, že by se lidé léčili méně.

Stejně tak selhávají klasické sociodemografické proměnné. Navazující analýza téhož týmu ukázala, že změny ve věkové struktuře, příjmu, vzdělání či životním stylu vysvětlují jen malou část nárůstu. Autoři formulují hypotézy opatrně: hlubší individualizace společnosti, všudypřítomnost sociálních sítí, tlak na výkon, nedostupné bydlení, klimatická úzkost, ozbrojené konflikty v Evropě. Žádný z těchto faktorů studie kauzálně nepotvrdila, jde o interpretační rámec, který čeká na ověření.

Druhá kohorta sbírala vstupní data částečně během pandemie covidu-19 (2019–2022). Autoři však ve svých dřívějších pracích nenašli významný rozdíl v prevalenci duševních poruch před pandemií a během ní (26,7 versus 25,7 procenta) a pandemii tedy považují spíše za krátkodobý otřes než za hlavní příčinu dlouhodobého trendu.

Co to znamená pro systém péče, a jak na tom stojí Česko

Studie NEMESIS mění optiku, kterou se díváme na duševní zdraví. Dosavadní veřejnozdravotní debata se soustředila převážně na záchyt nových případů a na to, kolik lidí se k léčbě vůbec dostane. Nizozemská data ukazují, že stejně zásadní je otázka, jak dlouho a jak kvalitně systém pacienta provází. Diagnostické přechody, z úzkosti do deprese, z deprese k závislosti, vyžadují kontinuitu sledování a flexibilitu terapeutického plánu, kterou fragmentovaná péče obtížně zajišťuje.

Česká republika srovnatelnou longitudinální studii persistence nemá. Existující data ale naznačují obdobný směr zátěže: počet pacientů v oboru psychiatrie vzrostl podle ÚZIS z necelých 465 tisíc v roce 2007 na více než 637 tisíc v roce 2020. Měření NÚDZ během pandemie zachytilo nárůst prevalence jakéhokoli duševního onemocnění v dospělé populaci z 20 na 33 procent. Jde ovšem o prevalenci a léčebný kontakt, nikoli o persistenci v nizozemském smyslu.

Systémová odpověď se rýsuje v Národním akčním plánu pro duševní zdraví 2020–2030, který klade důraz na koordinaci péče, komunitní dostupnost a datový monitoring. Praktickým nástrojem jsou centra duševního zdraví; v rámci projektu CDZ IV má vzniknout minimálně patnáct nových. Právě tato centra mohou zajistit dlouhodobé provázení pacienta přes hranice jednotlivých diagnóz, nikoli jen jednorázový zásah v akutní fázi.

Kdy hledat pomoc a na co se ptát

Pro člověka, který se s úzkostí potýká déle než rok bez výrazného zlepšení, nabízejí klinická doporučení několik konkrétních kroků:

• Ověřit, zda byla diagnóza znovu posouzena, protože za úzkostí se může skrývat komorbidní deprese, tělesné onemocnění napodobující úzkostné příznaky nebo problém s návykovými látkami.
• Prověřit, zda léčba proběhla v dostatečné dávce a délce; předčasné vysazení medikace patří k nejčastějším příčinám zdánlivé neúčinnosti.
• Při selhání dvou adekvátních léčebných pokusů požádat o konzultaci specialisty.
• U závažnějších stavů kombinovat psychoterapii s farmakoterapií, protože obě metody se vzájemně posilují.