Jadranští delfíni sledují trawlery a kradou ryby přímo ze sítí. Za závislostí stojí kolaps potravní základny po desetiletích dredžování

Když výzkumný tým kolem italského biologa Giovanniho Bearziho vyhodnotil sedm let terénních dat ze severního a středního Jadranu, čísla překvapila i samotné autory. V regionu Marche sledovalo vlečné sítě 75,9 % kontrolovaných otter trawlerů, ve Venetu 25,9 %.

Zdroj fotografie: Pixabay

Ještě výmluvnější je pohled z druhé strany: 90,3 % fotoidentifikovaných dospělých delfínů v Marche a 85,9 % ve Venetu bylo alespoň jednou zachyceno, jak se krmí za záděmi rybářských lodí. Studie publikovaná v červenci 2026 ve Frontiers in Mammal Science tyto údaje zasazuje do kontextu desetiletí trvající degradace jadranského ekosystému, a závěr je znepokojivý: delfín skákavý se v této části Středozemního moře proměnil z příležitostného oportunisty v živočicha systematicky závislého na lidském rybolovu.

Jak delfíni kradou ryby přímo z vlečných sítí

Představa delfína, který elegantně vyskočí nad vlnu, patří do dokumentů o otevřeném oceánu. V Jaderském moři vypadá realita jinak. Bearziho tým popsal hned několik způsobů, jimiž si delfíni přivlastňují úlovek trawlerů:

• Lov uvnitř pohybující se sítě – zvířata vplouvají do otevřeného ústí vlečného zařízení a chytají ryby přímo v proudu.
• Vybírání kořisti z vnějšího pletiva – delfíni vytahují organismy zachycené v okách sítě zvenčí.
• Sběr omráčené a zraněné kořisti – vlečné zařízení rozviřuje dno a zanechává za sebou dezorientované, poraněné nebo mrtvé ryby.
• Braní ztrát při vytahování – v okamžiku, kdy posádka zvedá síť na palubu, část úlovku propadne; delfíni na to čekají.

Otter trawly přitahují delfíny nesrovnatelně víc než beam trawlery. U prvních vědci zaznamenali přítomnost kytovců u 41,3 % kontrolovaných plavidel, u beam trawlerů pouhých 1,5 %. Důvod je konstrukční: otter trawly mají rozměrný otevřený prostor a cílí na pelagické druhy, které delfíni přirozeně loví. Beam trawlery táhnou ploché kovové rámy a zaměřují se na platýse či hřebenatky, tedy kořist, o kterou delfíni příliš nestojí.

Proč vědci čtou závislost na trawlerech jako známku vyčerpaného moře

Srovnání s daty z počátku devadesátých let odhaluje dramatický posun. V letech 1990–1994 sledovalo trawlery jen 10,4 % z 202 kontrolovaných otter trawlerů. O tři dekády později se podíl ve stejném typu rybolovu vyšplhal na čtvrtinu ve Venetu a více než tři čtvrtiny v Marche. Autoři studie tento nárůst interpretují jednoznačně: delfíni neobjevili novou zábavu, ale ztratili přirozený zdroj obživy.

Jadranské moře patří k nejvíce přetíženým oblastem vlečného rybolovu na planetě. Intenzivní industrializace rybářské flotily v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století spustila řetězec, který odborná literatura označuje jako „fishing-down“ efekt, tedy postupné ochuzování potravní sítě od velkých predátorů směrem k menším a méně hodnotným druhům. Výnosy zkolabovaly už v polovině osmdesátých let. Populace paryb v Jadranu poklesly o více než 94 % za šest dekád. Běžný delfín, kdysi hojný druh severního Jadranu, z oblasti v osmdesátých a devadesátých letech prakticky vymizel.

Delfín skákavý zůstal jediným pravidelně přítomným kytovcem. Přežil zřejmě díky mimořádné behaviorální pružnosti, tedy schopnosti přepnout strategii obživy na zdroj, který mu paradoxně poskytuje tentýž průmysl, jenž jeho přirozené loviště zdevastoval. Podle nás jde o klasický příklad adaptace vrcholového predátora na zchudlé prostředí, kde „chytrost“ zvířete funguje současně jako nepřímý biomarker ekologické krize.

Mláďata nad sítěmi a kulturní přenos závislosti

Znepokojivý detail studie: výzkumníci opakovaně pozorovali mláďata a čerstvě narozené jedince, jak plavou nad vlečenými sítěmi po boku dospělých. To naznačuje, že nejde o individuální učení metodou pokus-omyl, ale o kulturní přenos, kdy starší zvířata předávají mladším návyk živit se z trawlerů. Pokud se tato strategie zakotví napříč generacemi, závislost populace na vlečném rybolovu se prohloubí i v případě, že by se přirozená kořist částečně obnovila.

Během sledovaného období pořídil Bearziho tým 47 261 kvalitních fotografií hřbetních ploutví. V Marche v roce 2025 identifikovali 436 označených dospělých jedinců; obě sledované populace dohromady podle předběžných odhadů přesahují tisícovku zvířat. Každé z nich nese na ploutvi unikátní zářezy a jizvy, a většina z nich se alespoň jednou objevila v záběrech pořízených za zádí trawleru.

Regulace trawlingu v Jadranu: pravidla existují, dodržování pokulhává

Evropská unie i Generální komise pro rybolov ve Středozemním moři (GFCM) disponují nástroji, které by mohly tlak na jadranský ekosystém zmírnit. Existují rybářsky omezené oblasti jako Jabuka/Pomo Pit, pobřežní zákazy vlečného rybolovu i unijní směrnice o mořských chráněných územích. Problém spočívá v prosazování. Analýza publikovaná ve Frontiers in Marine Science v roce 2023 dokládá, že trawling se v části chráněných oblastí dál toleruje, kontrola je nedostatečná a rybářská lobby na italské i chorvatské straně účinně brzdí přísnější opatření.

Bearziho studie navrhuje kombinaci prostorových omezení vlečného rybolovu a přechod k méně destruktivním metodám. Autoři citují práce, podle nichž návrat k historickým ekologickým podmínkám nemusí být dosažitelný, protože část ztrát je zřejmě dlouhodobá. Dílčí obnova je ovšem prokazatelná tam, kde se omezení skutečně vymáhají.

Český spotřebitel a jadranské ryby: vzdálená, ale reálná spojitost

Česko nemá námořní rybářskou flotilu a hlavní zdroje dovozu mořských produktů leží jinde, v Polsku, Německu, Švédsku a Nizozemsku, jak uvádí profil trhu EUMOFA z března 2026. Jadranské ryby se na český stůl dostávají spíše oklikou, přes anonymní směsi mořských plodů a neoznačené importy. Tlak na Jadran se do Česka promítá spíš přes ceny a proměnu skladby nabídky než přes přímý výpadek konkrétního sortimentu. Kdo chce jako spotřebitel přispět k menšímu zatížení přelovených oblastí, měl by při nákupu sledovat původ a preferovat produkty s dohledatelným řetězcem, zvlášť u volně lovených středomořských druhů.