Výzkumníci narazili na první zachovalé stopy tyranosaura. Kráčel tempem rychlé lidské chůze

Rok 2025, strmý svah pokrytý lepivým jílem ve Slope County, asi čtyři kilometry severozápadně od městečka Marmarth.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Terénní tým Denver Museum of Nature & Science narazil na sérii podivných vypouklých útvarů v erodujícím pískovci. Pod vrstvou zvětralé horniny se ukázaly čtyři mohutné tříprsté otisky, dva levé a dva pravé, roztažené podél sedmimetrové linie. Poprvé v dějinách paleontologie tak vědci drželi v rukou ucelenou stopní dráhu připsatelnou dospělému jedinci nejslavnějšího predátora všech dob. Dosud existovaly jen osamocené otisky bez jakékoli informace o kroku, tempu či směru pohybu. Tady se najednou otevřelo okno do konkrétního okamžiku: tyranosaurus kráčel krajinou, a my víme jak.

Proč je čtveřice otisků z Hell Creek tak výjimečná

Jednotlivé stopy dospělého T. rexe paleontologové znali už dříve. V Novém Mexiku existuje 86centimetrový otisk pojmenovaný Tyrannosauripus pillmorei, z montanské části Hell Creek pochází 72centimetrová stopa. Obě ale zůstávaly izolované, jako fotografie jednoho kroku bez kontextu. Severodakotská čtveřice nabízí něco zásadně odlišného: souvislý krokový vzorec. Délka jednoho kroku dosahuje přibližně čtyř metrů, vnější šířka dráhy se pohybuje kolem 80 až 100 centimetrů a úhel kroku činí 164 až 167 stupňů. Teprve z takové sekvence lze odvodit skutečné tempo pohybu.

Nejlépe zachovaná stopa, označená R2, měří 96 centimetrů na délku a 80 centimetrů na šířku. Na jejím povrchu jsou rozlišitelné délky jednotlivých prstů: prostřední dosahuje 47 centimetrů, vnitřní 34 a vnější 30. Úhel mezi prsty naznačuje široce rozevřenou nohu typickou pro masivního teropoda. Přestože zvětrání poškodilo jemnější detaily, proporce a geometrie odpovídají anatomii dospělého T. rexe.

Kolik naměřili: rychlost klidné procházky devítitunového obra

Výzkumníci kombinovali vysokorozlišovací 3D skenování povrchu s osvědčeným biomechanickým výpočtem, který pracuje se vztahem mezi délkou stopy, výškou kyčelního kloubu a délkou kroku. Výsledek: 1,5 až 2 metry za sekundu, tedy zhruba 5,4 až 7,2 kilometru v hodině. Srovnatelné se svižnou lidskou chůzí.

Pro zasazení do kontextu: biomechanický model z roku 2021, publikovaný v Royal Society Open Science, odhadoval preferované chodecké tempo T. rexe na přibližně 1,28 metru za sekundu, tedy asi 4,6 kilometru v hodině. Nová stopní dráha ukazuje o něco rychlejší, ale stále jednoznačně chodecký pohyb. Žádný sprint, žádný dramatický útok, prostě zvíře přecházející z bodu A do bodu B energeticky úsporným způsobem.

Už v roce 2002 upozornili Hutchinson a Garcia v časopise Nature, že dospělý T. rex patrně nebyl extrémně rychlý běžec. Severodakotské otisky tuto hypotézu nepřímo posilují: zachycují rutinní lokomoci, při níž se predátor pohyboval tempem, které by mu umožnilo procházet krajinou hodiny bez nadměrné zátěže.

Jak se stopy zachovaly 66 milionů let v měkkém sedimentu

Lokalita leží stratigraficky asi 33 metrů pod kontaktem hornin Hell Creek a nadložní formace Fort Union, v uloženině typu crevasse-splay, tedy jemnozrnném křížově zvrstveném pískovci proloženém tenkými čočkami jílovce. Aby se otisk obrovské nohy proměnil v trvanlivý fosilní záznam, musely se sejít tři podmínky:

• Vhodná vlhkost substrátu: sediment musel být dostatečně plastický, aby přijal tvar nohy, ale zároveň dost soudržný, aby se okamžitě nezhroutil.
• Rychlé chemické zpevnění: kolem deprese vzniklé otiskem se vysrážely konkrece cementované uhličitanem vápenatým, které ztvrdly výrazně víc než okolní hornina.
• Diferenciální eroze: o desítky milionů let později odolnější konkrece přečkaly rozpad měkčího okolí a vystoupily na povrch svahu jako pozitivní reliéf.

Autoři studie publikované v Journal of Vertebrate Paleontology výslovně zdůrazňují, že velké teropodní otisky jsou v Hell Creek mimořádně vzácné a souvislé dráhy prakticky neexistovaly. Část další sekvence přitom může zůstávat skrytá pod nadložím strmého svahu.

Kráčející zvíře versus slavná kostra: co stopy prozradí a co kosti nedokážou

Kostra poskytuje anatomii, proporce končetin a biomechanické limity. Stopní dráha zachycuje něco jiného, konkrétní zaznamenaný pohyb v reálném terénu. Délku kroku, šířku chodeckého koridoru, úhel mezi po sobě jdoucími otisky, kontakt chodidla se substrátem. U severodakotského nálezu vědci zaznamenali překrytí středové linie o 40 až 50 procent, což svědčí o úzkém, kontrolovaném krokovém koridoru. Na jedné ze stop se rýsuje i možný zadní otisk metatarzu nebo zakrnělého prvního prstu.

Srovnání s dřívějšími stopními drahami jiných tyranosauridů podtrhuje výjimečnost rozměrů. Bellatoripes fredlundi z Britské Kolumbie, popsaný v roce 2014, zanechal otisky o délce 50 až 62 centimetrů a patřil menším příbuzným. Stopy z Glenrocku ve Wyomingu měřily pouhých 40 centimetrů a bývají přisuzovány subadultnímu jedinci nebo sporně vyčleňovanému rodu Nanotyrannus. Severodakotské otisky s metrovými rozměry patří do zcela jiné váhové kategorie.