Hadovka smrdutá páchne hnijícím masem, mladé stadium je ale jedlé

Představte si bílé vajíčko velikosti golfového míčku, napůl zahrabané v listí městského parku. Vypadá nevinně, české atlasy ho vedou jako jedlé a ve Francii či Německu z něj kuchaři připravují pokrm s oříškovou chutí.

Foto: JovanaKoturov / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Jenže stačí pár hodin. Z vajíčka vyrazí bílý dutý třeň, na jeho špičce se rozevře klobouk potažený olivově zeleným slizem, a vzduch v okruhu desítek metrů prostoupí zápach připomínající rozkládající se mršinu. Tahle proměna patří k nejrychlejším a nejdramatičtějším v celé říši hub. A klíč k ní leží v chemii, kterou věda teprve nedávno rozklíčovala.

Čertovo vejce: jak vypadá jedlé stadium hadovky a kde ho hledat

Mladé plodnici hadovky smrduté (Phallus impudicus) se v češtině říká „čertovo vejce“, pojmenování, které spojuje nevinný tvar s démonickým folklorem. Kulovitý až vejčitý útvar měří zhruba čtyři až šest centimetrů, jeho povrch je bělavý, hladký, na bázi ho ukotvují bílé myceliové provazce. Pod vnější okrovkou se skrývá slizovitá vrstva a uvnitř už čeká kompletně založený budoucí třeň s kloboukem, celá architektura dospělé houby v miniaturním balení.

Kde na vajíčko narazit? Hadovka smrdutá rozhodně nepatří mezi vzácnosti ukryté v hlubokých horských bučinách. Podle České mykologické společnosti roste hojně v listnatých, smíšených i jehličnatých lesích, v křovinách, podél cest, v zahradách a městských parcích. Časopis Vesmír zvlášť zmiňuje bučiny a porosty bezu černého. Sezóna trvá minimálně do září, často i do října, právě teď je ideální doba, kdy na ni houbař může narazit při procházce kolem sídliště.

Sirné sloučeniny jako spínač: proč vajíčko nesmrdí a dospělá plodnice ano

Nejzajímavější odpověď na otázku, jak tatáž houba může být v jedné fázi kuchyňsky použitelná a o pár hodin později vyvolávat dávivý reflex, přinesla analýza těkavých látek publikovaná v European Scientific Journal. Výzkumníci porovnali chemický profil vajíčkového stadia s profilem rozvinuté plodnice a zjistili zásadní rozdíl: dimethyloligosulfidy, hlavní nositelé toho nejpronikavějšího zápachu, ve vajíčku prakticky chybějí. Nastupují teprve po rozevření klobouku a obnažení glebalního slizu.

Právě proto vajíčko voní neutrálně až lehce ředkvově. Chuť bývá popisována jako jemně oříšková. Jakmile se ale plodnice protáhne vzhůru (třeň dorůstá i dvaceti centimetrů během několika hodin), spustí se kaskáda sirných sloučenin. Výsledný odér kombinuje tóny hnijícího masa, rozkládajícího se trusu a kanalizace. Woodland Trust přirovnává intenzitu k zápachu mrtvého zvířete; Vesmír uvádí, že zkušený houbař hadovku rozpozná na stovky metrů dříve nosem než očima.

Stroj na přenos výtrusů: komu ten puch vlastně slouží

Odpudivý pach dospělé hadovky dává z evolučního hlediska dokonalý smysl. Houba chemicky napodobuje rozklad organické hmoty, čímž přitahuje mouchy a brouky živící se mršinami a trusem. Hmyz usedá na olivově zelený sliz pokrývající klobouk, saje sladkou tekutinu, a výtrusy se mu přitom lepí na tělíčko i končetiny. Část výtrusů navíc projde trávicím traktem a šíří se dál prostřednictvím trusu.

Celý mechanismus funguje jako precizně vyladěný distribuční systém. Hadovka nepotřebuje vítr ani vodu. Stačí jí několik masařek, které přiletí na falešný signál smrti, a během jediného dne odnesou výtrusy na desítky lokalit v okolí. Rychlost celého cyklu je přitom ohromující: od prasknutí vajíčka po úplné obnažení klobouku uběhnou často pouhé hodiny, sliz bývá hmyzem odstraněn během dne a zbylý bílý porézní třeň se během dalších dnů rozpadne.

Jak hadovku bezpečně poznat a co s ní v terénu

Poznávací znaky hadovky smrduté tvoří poměrně jednoznačnou kombinaci:

• Vajíčko: bílé, bez růžových či fialových tónů, 4–6 cm, často napůl v zemi.
• Třeň: bílý, dutý, houbovitě porézní, vysoký 10–20 cm.
• Klobouk: zřetelně oddělený od třeně, pokrytý olivově zeleným slizem, na vrcholu malý bílý terčík.
• Pach: intenzivní zápach mršiny, rozpoznatelný na desítky až stovky metrů.

Záměna hrozí především s hadovkou valčickou (Phallus hadriani), která má už ve vajíčku a pochvě růžové až fialové odstíny, bývá menší, méně výrazně páchne a preferuje teplejší, často písčité lokality. Česká mykologická společnost ji vede v Červeném seznamu jako zranitelný druh, sběr je proto krajně nevhodný a v chráněných územích může být i protiprávní. Další možnou záměnou je psivka obecná (Mutinus caninus), drobná příbuzná se slabším zápachem a bez zřetelně odděleného klobouku.

Co dělat, když na hadovku narazíte? Univerzita na Floridě doporučuje hadovkovité houby ponechat na místě, jde o saprotrofní organismy, které rozkládají organický materiál a přirozeně obohacují půdu. Konzumaci vajíčkového stadia toxikologické zdroje nepovažují za nebezpečnou, Queensland Poisons Information Centre nezaznamenalo u celé skupiny hadovkovitých lidské fatální otravy. Přesto platí jediné rozumné pravidlo: jíst výhradně při naprosté jistotě určení druhu a pouze ve stadiu uzavřeného vajíčka.

Viktoriánské pálení hub a evropský folklor kolem falické houby

Tvar dospělé hadovky inspiroval generace folkloristů, léčitelů i prudérních dam. Raně novověká medicína fungovala na principu „podobné posiluje podobné“, falická plodnice se proto používala jako afrodisiakum. Botany.cz zmiňuje pastýře, kteří houbou krmili dobytek na podporu plodnosti; ve Francii a Německu se hadovka sušila na prášek ke stejnému účelu. Nejstarší tištěný zájem o druh zachycuje brožura Hadriana Junia z roku 1564.

Nejslavnější příběh ale pochází z viktoriánské Anglie. Gwen Raveratová, vnučka Charlese Darwina, ve svých pamětech Period Piece popsala svou tetu Etty jako zapálenou lovkyni hadovek. Starší dáma vyrážela s košíkem a špičatou holí, houby napichovala a odnášela domů, kde je večer za zamčenými dveřmi pálila v krbu, „kvůli mravnosti služebných“. Obraz dokonale propojuje sexuální symboliku houby, její pronikavý pach a dobovou úzkost z čehokoli, co připomínalo tělesnost.