Britové postavili do moře kruhovou pevnost proti Napoleonovi III. Nikdy nebojovala a dnes je z ní luxusní hotel

V průlivu Solent, necelé dva kilometry od portsmouthského přístavu, trčí z hladiny kamenný kolos o průměru téměř padesáti metrů.

Foto: Amanda Retreats / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Příběh téhle stavby začíná invazní panikou a končí luxusními apartmány s výhledem na otevřené moře. Mezi tím leží jedenáct let budování na mělčině, dvě světové války, desítky let chátrání a soukromý investor, který do žulového prstence napasoval devět hotelových suit. Dnes je ale i ta hotelová kapitola uzavřená a vstup na fort bez svolení vlastníka zakazuje soudní příkaz. Co vedlo viktoriánskou Británii k tak monumentálnímu podniku uprostřed vln, a co z něj v roce 2026 zbylo?

Proč komise z roku 1860 nařídila stavět pevnosti přímo do mořského dna

Koncem padesátých let 19. století se Londýn potil úzkostí. Napoleon III. budoval moderní válečné loďstvo, v Cherbourgu, pouhých 130 kilometrů od Portsmouthu, rostla námořní základna a Francie právě spustila na vodu Gloire, první oceánskou pancéřovou loď. Portsmouthský královský dockyard přitom představoval srdce Royal Navy: opravny, sklady, kotviště celé flotily.

V roce 1860 zasedla Royal Commission, aby posoudila obranyschopnost Spojeného království. Její závěr zněl jednoznačně: stávající pobřežní baterie nedokážou pokrýt celé kotviště Spithead. Nové rýhované dělostřelectvo umožňovalo ostřelovat dockyard z moře, aniž by se nepřátelská eskadra musela přiblížit k břehu. Komise proto doporučila vybudovat kasematové forty přímo na mělčinách, na Spit Sand, Horse Sand i No Man’s Land, aby vznikla křížová palba přes přístupové kanály. Žádná loď by pak neproklouzla bez toho, aby ji zasáhly hlavně z několika směrů najednou.

Lord Palmerston, tehdejší premiér, plán prosadil. Stavba Spitbank Fort odstartovala v březnu 1867.

Kruhový tvar uprostřed vln: inženýrský kousek viktoriánské éry

Proč kruh? Odpověď se skrývá v taktice i ve fyzice. Fort posazený na izolované mělčině nemá žádné „zázemí“; nepřítel může připlout z libovolného směru. Kruhový půdorys zajistil souvislou palebnou fasádu do všech azimutů: patnáct dělových stanovišť rozmístěných po obvodu dokázalo reagovat na cíl kdekoli na horizontu. Radiální vnitřní členění zároveň rovnoměrně rozneslo zatížení na masivní prstenec základů.

Samotná konstrukce budí respekt i dnes. Podle Historic England měří fort na úrovni dna 49,4 metru v průměru, jeho zdi dosahují tloušťky 14,6 metru. Základy tvoří osmitunové prefabrikované betonové bloky s vnitřním a vnějším kamenným pláštěm, meziprostor vyplněný štěrkem a překrytý třímetrovou betonovou deskou. Stavbaři nejprve zapouštěli železné válce do mořského dna, vytvořili platformu vystupující nad hladinu a teprve na ní vztyčili pancéřované stěny se střechou odolnou proti bombám.

Jedenáct let trvalo, než byl fort v červnu 1878 hotový. Jenže svět se za tu dobu zásadně proměnil.

Palmerstonovy pošetilosti: proč pevnost nikdy nevystřelila na Francii

V červenci 1870 vypukla prusko-francouzská válka. Do září padl Sedan, Napoleon III. skončil v zajetí a Francie se propadla do chaosu. Hrozba invaze přes Kanál se rozplynula dřív, než dělníci na Spitbank Fort osadili poslední dělo.

Současníci reagovali posměchem. Celá soustava pobřežních a mořských opevnění kolem Portsmouthu, Plymouthu i dalších přístavů si vysloužila přezdívku „Palmerston’s follies“, tedy Palmerstonovy pošetilosti. Historici dodnes diskutují, nakolik šlo o oprávněnou strategickou investici a nakolik o produkt mediálně přiživované paniky. Jak uvádí analýza Fondation Napoléon, bezprostřední plán francouzské invaze doložen nebyl, existovala však reálná strategická úzkost podpořená technologickým skokem v námořním zbrojení.

Označit Spitbank Fort za mrtvou investici by ale bylo zjednodušení. Ministerstvo obrany si objekt ponechalo a během obou světových válek sloužil jako protiletadlová pozice chránící portsmouthský přístav. Teprve v roce 1982 ho armáda opustila.

Z kasematy hotelový apartmán: jak se z fortu stal exkluzivní retreat

Po odchodu vojáků fungoval Spitbank Fort jako muzeum, a to až do roku 2009. Pak přišel Mike Clare se společností Clarenco a vizí, která zněla bláznivě: proměnit viktoriánský kamenný prstenec v luxusní hotel. Clare do rekonstrukce investoval přes 3 miliony liber (v přepočtu přibližně 85 milionů korun při tehdejším kurzu) a výsledek odpovídal spíš soukromému ostrovnímu retreatu než běžnému ubytování.

Devět suit, tři bary, tři restaurační zóny, spa, střešní terasa s vyhřívaným bazénem, ohništěm a saunou, to vše pro maximálně osmnáct hostů najednou. V roce 2019 se cena pohybovala od 349 liber za osobu a noc včetně plné penze a lodního transferu z Portsmouthu, tedy zhruba 9 900 Kč při kurzu ČNB z poloviny září 2026. O hosty se starala kompletní „posádka“ v čele s vlastním velitelem fortu a šéfkuchařem.

V červnu 2024 fort změnil majitele; aukční dům Savills zaznamenal prodej za 1 010 000 liber. Novým vlastníkem se stala společnost Fortify Solent Ltd. A právě tady se příběh hotelového provozu zastavil.