Bobr v česko-saském pohraničí požírá invazní netykavku žlaznatou. Okusuje ji přesně tak, jak radí oficiální metodika na její likvidaci

Chráněný hlodavec na Šluknovsku opakovaně požírá jednu z nejagresivnějších invazních rostlin v Česku, a dělá to přesně tak, jak radí oficiální metodika.

Foto: Skot / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Na bobřím mokřadu u Liščího potoka poblíž Lobendavy se odehrává něco, co by leckterý správce vodního toku ocenil. Bobr evropský tam soustavně strhává a konzumuje netykavku žlaznatou, asijského vetřelce, který podél českých řek buduje až třímetrové hradby a dusí původní vegetaci. Záběry zachycují zvíře, jak se k rostlinám vrací opakovaně, tedy způsobem, který nápadně kopíruje postup, jejž ministerstvo životního prostředí předepisuje jako standard pro likvidaci tohoto druhu.

Liščí potok: laboratoř přírody na česko-saské hranici

Lokalita u Lobendavy patří k nejsledovanějším bobřím mokřadům v zemi. Spadá pod přeshraniční projekt BIBOB, na kterém spolupracují Česká zemědělská univerzita, ČVUT a Technická univerzita Drážďany. Vědci tam měří průtoky, mapují bobří hráze dronem i termovizí a sledují, kolik vody mokřad zadrží v krajině. Koncem října 2025 proběhla rozsáhlá měřicí kampaň, v dubnu 2026 se na místo vrátil i filmový štáb, který dokumentoval práci týmu pro připravovaný krátký film.

V západní části Šluknovského výběžku evidoval zoolog Aleš Vorel z ČZU zhruba 12–13 bobřích teritorií. Zimní sčítání na přelomu listopadu a prosince 2025 ovšem odhalilo v průměru jen asi 1,5 jedince na teritorium, tedy kolem 18–20 bobrů v celém sledovaném pásu. Každý z nich má o to větší ekologický význam.

Proč je netykavka žlaznatá tak těžko zastavitelný protivník

Netykavka žlaznatá pochází ze západního Himálaje a v Česku se rozšířila prakticky po celém území mimo horské polohy. Podél vodních toků dokáže postupovat tempem až 38 kilometrů za rok. Její mělké kořeny sice snadno vytrhne i dítě, jenže jedna rostlina vyprodukuje tisíce semen, která voda spolehlivě roznese po celém povodí. Na úsecích, kde netykavka zcela ovládla břehy, považuje AOPK eliminaci za prakticky nemožnou.

Oficiální standard MŽP z roku 2024 proto předepisuje tvrdý režim:

• Likvidovat vždy celý porost, začínat od horního toku a postupovat po proudu.
• Preferovat vytrhávání celých rostlin i s kořeny, a to nejpozději v počáteční fázi kvetení.
• U rozsáhlých porostů sekat dvakrát až třikrát v prvním roce, co nejníže pod prvním kolénkem.
• Kontrolovat místo každé dva až tři týdny a opakovat dohled několik let.

Klíčový princip je jediný: zabránit rostlině, aby stihla vysemenit.

Bobr jako neúnavný sekáč

A právě tady vstupuje do hry bobr. Záběry z Liščího potoka naznačují opakované poškozování nadzemních částí netykavky; zvíře se k porostu vrací a strhává lodyhy znovu a znovu. Funkčně jde o totéž, co metodika sleduje: soustavné snižování biomasy a omezení šance na tvorbu semen.

Zdůrazněme: žádná oficiální metodika bobra jako nástroj regulace neuvádí. Jde o redakční dedukci, o propojení pozorovaného chování s tím, co stát doporučuje lidem s kosou v ruce. Příroda v jedné pohraniční mokřadní kotlině spontánně provádí postup, který úřady kodifikovaly do standardu.

Co říkají zahraniční zkušenosti o bobřím apetitu

Česká pozorování nejsou ojedinělá. V britském Devonu, kde probíhal rozsáhlý River Otter Beaver Trial pod záštitou University of Exeter a Devon Wildlife Trust, vědci opakovaně zaznamenali, že bobři netykavku žlaznatou konzumují. Fotopasti tam zachytily i okus dalších invazních druhů, pěnišníku pontického nebo bobkovišně lékařské.