Ve Skotsku polévají nevěsty dehtem a shnilými vejci. Podle antropologů jde o přípravu těla na stresové situace v manželství

Ve skotských Highlands chytí přátelé nevěstu den před obřadem, od hlavy k paty ji polijí dehtem, sirupem a vejci, naloží na valník a vláčí po vesnici za řevu a bouchání na hrnce. Říkají tomu blackening, a za tři sta let nezeslábl.

Foto: Pixnio

Představte si ráno v rybářské vesnici na severovýchodě Skotska. Žena, která se za dva dny vdává, otevře dveře a místo pošťáka před ní stojí tucet kamarádek se kbelíky plnými mouky, sazí, melasy a čerstvých vajec. Než stihne cokoliv říct, je umazaná od vlasů po kotníky, posazená na korbu pick-upu a vezená hlavní ulicí za doprovodu klaksonů. Vypadá to jako šikana. Jenže celá obec se směje, budoucí manžel čeká na druhém konci vsi se stejným osudem, a fyziologie obou těl právě spustila kaskádu, kterou věda zná jako akutní stresovou odpověď.

Tři sta let od mytí nohou k dehtu a peří

Kořeny blackeningu sahají hlouběji, než napovídá jeho současná divoká podoba. Nejstarší doložitelná vrstva se jmenuje feet-washing, rituální mytí nohou snoubence večer před svatbou. Slovník skotštiny zachycuje první písemný doklad u básníka Allana Ramsaye z roku 1721 a další popis cestovatele Edwarda Burta kolem roku 1730. Nohy se umyly, potom začerňovaly sazemi z krbu, symbolu domova a budoucího společného ohniště.

Během 19. století se rituál rozrostl. Saze přestaly stačit, přibyly dehet, krém na boty, mouka, sirup, peří a kuchyňské zbytky. Mytí nohou se proměnilo v celotělové špinění, z intimní domácí scény se stal pouliční průvod. Etnografka Nancy C. McEntire v konferenčním sborníku SIEF cituje pamětnici Elizabeth Stewart z městečka Ellon, která popisuje, jak ženicha svázali, naložili na náklaďák a projeli s ním celou obcí za rachotu plechovek. Žádný kanonický „recept“ přitom neexistuje; podstatné je, aby směs byla lepkavá, páchnoucí a těžko smyvatelná.

Dnes blackening žije hlavně v rurálních oblastech Highlands, severovýchodu a Northern Isles. Historic Environment Scotland ho v roce 2024 popsal jako stále poměrně běžný venkovský zvyk; ICH Scotland doplňuje, že někde zanikl a jinde přetrvává s nezmenšeným nadšením. Terčem bývají oba snoubenci, byť genderová stopa v regionálním rozložení zůstává: pravidelné blackeningy žen jsou výrazněji svázané se severem.

Co se děje v těle, když vás přepadnou s kbelíkem dehtu

Přepadení, zápach, lepkavost na kůži, křik kolemstojících, ztráta kontroly nad vlastním tělem: to jsou přesně podněty, které v organismu spouštějí poplachovou kaskádu. Hypotalamus uvolní kortikoliberin (CRH), hypofýza na to odpoví adrenokortikotropním hormonem (ACTH) a nadledviny vypustí adrenalin, noradrenalin a kortizol. Tep se zrychlí, krevní tlak stoupne, svaly dostanou víc glukózy, reakční čas se zkrátí. Tělo přepne do režimu „útok, nebo útěk“ a funkce, které v tu chvíli nepotřebuje, utlumí. Popisuje to přehled amerického Národního institutu zdraví dítěte a lidského rozvoje.

Po odeznění hrozby by se celý systém měl zpětnou vazbou vypnout. A právě tady vstupuje do hry vztahová rovina. Systematický přehled šedesáti studií o dyadickém copingu, publikovaný v Clinical Psychology Review v roce 2023, ukazuje, že pozitivní společné zvládání zátěže souvisí s lepšími individuálními i vztahovými výsledky. Experiment Meuwlyho a kolegů z roku 2012 pak konkrétně doložil, že podpora partnera urychlovala kortizolové zotavení po laboratorně vyvolaném stresu. A práce o fyziologické vzájemnosti partnerů naznačují, že páry mohou sdílet i hormonální nastavení, kortizolovou synchronii, při níž stresová odpověď jednoho ovlivňuje návrat druhého do rovnováhy.

Studie novomanželů z roku 2011 přidává ještě jeden střípek: zvládnutelná časná zátěž při dobrých vztahových dovednostech dokázala zvýšit pozdější odolnost vůči dalším stresorům. Blackening samozřejmě nikdo nenavrhoval v laboratoři. Ale jeho logika, vystavit pár chaosu, studu a veřejnému tlaku v bezpečné síti přátel a rodiny ještě před obřadem, připomíná právě takovou nanečisto prožitou krizi.

Ponižující zkoušky snoubenců napříč kulturami

Skotsko v tom zdaleka nestojí samo. V Koreji existuje tradice zvaná sillang darugi (신랑다루기), při níž svatebčané svážou ženichovi kotníky a bijí ho po chodidlech sušenou rybou, zatímco mu kladou záludné otázky. Korejská encyklopedie rituál popisuje jako oslavný, nikoli magický, ale mechanismus veřejného ponížení a fyzického nepohodlí je totožný.

U čínské menšiny Tchuťia zase nevěsta zahajuje rituální pláč měsíc před svatbou. Kvalita a vytrvalost nářku slouží jako měřítko ctnosti; historicky v sobě nesla i protest proti domluveným sňatkům. Předmanželský stres tu nabývá opačné podoby: místo hlučné špíny dlouhý, kontrolovaný smutek.

A české prostředí? Etnografické prameny z Národopisné revue dokládají předsvatební „zkoušky“ ženicha: žertovné vydírání penězi, falešné pohoštění, fyzické škádlení v peřinách, dokud nezaplatí výkupné. Nevěsta zase procházela rituálním pláčem při loučení s rodným domem. Lidové svatební pověry mají podle těchto pramenů nastávajícím pomoci životní změny lépe pochopit a snášet. Funkce přechodu a otužení tu je, jen bez skotské vrstvy dehtu a veřejného vláčení na korbě valníku.

Mezi folklórem a strachem: jak blackening vnímají samy nevěsty

Současná etnografická práce Sheily M. Young z roku 2017 zachycuje pozoruhodnou ambivalenci. Nevěsty blackening označují za „děsivý“. Zároveň ale ženy, které jím neprošly, vyjadřovaly zklamání, že o něco přišly. Rituál funguje jako vstupenka do komunity vdaných; kdo ho neabsolvoval, jako by přeskočil důležitý práh.

Jenže hranice mezi recesí a úrazem bývá tenká. Slovník skotštiny zachycuje novodobé případy zranění při útěku před blackeningem i spory kvůli znečištění prostor. Zvláštní právní výjimku pro tento zvyk skotské právo nezná; bez souhlasu nebo při vzniklé újmě se z folklóru stává běžný občanskoprávní, případně trestní problém. Rozhodující je místní norma, důvěra ve skupinu a hranice, kterou konkrétní pár a jeho okolí nastaví.

Pokud by se česká nevěsta vdávala za Skota z Aberdeenshiru, šance na blackening existuje reálně. V Edinburghu nebo Glasgow je výrazně nižší. Zvyk závisí na regionu, rodině a partě přátel; celoskotská povinnost to dávno není.

Blackening nikdo nevymyslel proto, aby testoval hladiny kortizolu. Vznikl jako přechodový rituál, veřejná ostuda a skupinová zábava staletí před tím, než věda pojmenovala osu HPA. Že jeho mechanismus (chaos, stud, tělesný diskomfort a společné zvládání v kruhu blízkých) přesně kopíruje to, co moderní výzkum popisuje jako podmínky budoucí partnerské odolnosti, je spíš důkaz, že lidová intuice občas předběhne laboratoř.