Poslední popravený v Československu vyrostl na lesní samotě. Otcovy tresty na struhadle spustily mechanismus, který psychiatři popsali až u soudu

8. června 1989 provedl kat v bratislavské věznici poslední popravu v dějinách Československa. Odsouzeným byl Štefan Svitek, recidivista s historií násilí, která sahala hluboko do dětství.

Foto: Unsplash

Svitkův případ dodnes fascinuje kriminalisty i psychiatry. Muž narozený roku 1960 v Podbrezové vyrůstal na samotě uprostřed lesů, kde ho alkoholický otec nepřiměřeně trestal. Matku i sourozence zase pravidelně bil. Malý Štefan utíkal k dědovi, ale vždy se musel vrátit. Toto prostředí, izolované od okolního světa a prosáklé brutalitou, formovalo osobnost, kterou znalci později označili za psychopatickou s výraznou agresí, sexuálními deviacemi a těžkou závislostí na alkoholu. A přesto ho stát opakovaně propouštěl na svobodu.

Dětství na horehronské samotě: kde se rodí násilí

Když psychiatři sestavovali Svitkovu anamnézu, narazili na obraz raného života, který připomínal spíš přežívání než dětství. Rodina žila v domku daleko od vesnice, bez sousedů, bez sociální kontroly. Otec pil, řádil, trestal. Struhadlo a ostré poleno sloužily jako výchovné nástroje (na obojím musel malý chlapec za trest klečet). Děti a matka snášely rány beze svědků.

Znalci později toto prostředí vyhodnotili jako klíčové pozadí Svitkova osobnostního vývoje. Opatrně: netvrdili, že násilné dětství automaticky stvořilo vraha. Popsali ho jako muže s poruchou osobnosti, citovou plochostí, zúženým psychickým obzorem orientovaným na sexuální obsahy a chladnou reakcí při líčení vlastních činů. Trauma z horehronské samoty bylo podle nich významným formujícím faktorem, který se propojil s biologickými dispozicemi a alkoholem do smrtelné kombinace.

Osm let za mřížemi a propouštěcí zpráva, kterou nikdo nevzal vážně

Do svých sedmadvaceti let strávil Svitek téměř osm let ve vězení. Seznam jeho deliktů gradoval: krádeže, týrání zvířat, únosy, znásilnění. Absolvoval protialkoholní i psychiatrickou léčbu. Žádná nezabrala.

Propouštěcí zpráva z nápravně výchovného ústavu v Leopoldově, datovaná 15. června 1987, obsahovala formulace, které dnes čteme jako otevřené varování. Odborníci v ní upozornili na „dominantní, pudově motivované tendence“, na riziko situačního snížení racionální kontroly a na hrozbu odbrzdění agrese vůči blízkému člověku. Přesto byl Svitek propuštěn. Vrátil se do běžného života, nastoupil do zemědělského družstva, žil s rodinou.

Mezi červnem a říjnem 1987 uplynuly pouhé čtyři měsíce. V říjnu spáchal trojnásobnou vraždu, jejíž okolnosti zahrnovaly i posmrtnou manipulaci s těly obětí. Systém měl k dispozici dostatek dat pro vážné obavy, chyběl mu ovšem účinný mechanismus dlouhodobého řízení rizika po propuštění. Tehdejší justice nedisponovala nástroji, které by umožnily kontinuální dohled nad člověkem s takovým profilem.

Mechanismus zla: co přesně psychiatři popsali u soudu

Proces se kvůli mimořádnému zájmu veřejnosti konal v největší jednací síni Krajského soudu v Banské Bystrici. Soud vynesl rozsudek 30. května 1988, trest smrti.

Forenzní posudek, který vznikl součinností psychiatrie, psychologie a sexuologie, rozšířil závěry z leopoldovské propouštěcí zprávy. Svitek trpěl těžkou závislostí na alkoholu, která odbrzďovala pudové chování. Vykazoval citovou plochost, agresi a sexuální deviace. Znalci ho přitom označili za příčetného: rozuměl svým činům, dokázal rozpoznat jejich protiprávnost. Podle psychologického posudku citovaného v dobovém tisku i pozdějších analýzách šlo o člověka, jehož racionální kontrola selhávala pod vlivem alkoholu a situačního stresu, přičemž agrese se obracela proti nejbližšímu okolí.

Sám Svitek ve vazbě vykazoval sebepoškozovací sklony zaměřené na genitálie a v dopise napsal, že mu je jedno, zda dostane „provaz, výkon trestu nebo psychiatrii“, pokud ho zbaví myšlenek, které ho pronásledují. Ani tato slova nezměnila výsledek řízení.

Oprátka rok před jejím zrušením: paradox československé justice

Svitkova poprava 8. června 1989 se odehrála v době, kdy se celý východní blok chystal na tektonický posun, aby se tak řeklo. O necelý rok později, 2. května 1990, zasedlo Federální shromáždění ke společné schůzi obou sněmoven a debatovalo o zrušení trestu smrti. Poslanci argumentovali humanismem, nevratností justičního omylu, rizikem zneužití i tím, že hrdelní trest brání Československu v přístupu do některých mezinárodních organizací a odporuje paktům o lidských právech. Zákon č. 175/1990 Sb. nabyl účinnosti 1. července 1990. O rok později vložila Listina základních práv a svobod do ústavního pořádku jednoznačnou větu: „Trest smrti se nepřipouští.“

Svitek tak stojí na rozhraní dvou epoch. Pozdně socialistická justice ho ještě stihla odsoudit a popravit jako odpověď na mimořádně brutální zločin. Porevoluční zákonodárci tentýž nástroj označili za necivilizovaný a přežitý. Mezi oprátkou a jejím zrušením uplynulo třináct měsíců.