V Česku leží nejmladší sopka střední Evropy. Má dvě vrstvy tufu a našel ji Goethe, když hledal štěrk

Železná hůrka u Mýtiny na Chebsku vypadá jako nenápadný travnatý kopec. Stačí ale nahlédnout do staré lomové stěny a čtete příběh dvou erupcí zapsaný v kameni.

Foto: Chmee 2 / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Pár set metrů od pěšího hraničního přechodu do bavorského Neualbenreuthu, na jihozápadním okraji Chebské pánve, se zvedá pahorek, který geologové označují za nejmladší českou povrchovou sopku. Podle staršího datování proběhla její činnost před 519 ± 51 tisíci lety, novější argon-argonová metoda posunula stáří na zhruba 400 tisíc let. Obě hodnoty řadí Železnou hůrku do pozdního pleistocénu, do doby, kdy po střední Evropě už chodili předchůdci dnešního člověka. A přesto tu v odkryvu bývalého lomu zůstaly zachované stopy vulkanických výbuchů tak čitelné, že je dokáže rozluštit i laik s informační tabulí geoparku v ruce.

Dvě erupce v jedné lomové stěně: co prozrazují vrstvy tufu

Klíčem k pochopení Železné hůrky je profil, který obnažila těžba ve druhé polovině 19. století. Starší, asi patnáct metrů mocná série pyroklastik vznikla při strombolské erupci, kdy sopka chrlila žhavé úlomky strusky promíšené s vypálenými kusy fylitového podloží. Uloženiny se mírně uklánějí k severovýchodu a svědčí o pulzujícím, postupně sílícím výbuchu.

Nad nimi, pod ostrým úhlem třiceti až čtyřiceti stupňů, leží mladší sled tufů se struskami a výrazně menším podílem okolních hornin. Geologové tuto diskordanci, tedy náhlou změnu sklonu a složení, čtou jako stopu druhé, odlišné erupční fáze, pravděpodobně havajského stylu. Přechod mezi oběma sériemi představuje zlomový okamžik: sopka změnila režim činnosti. V několika metrech lomové stěny tak návštěvník vidí celý pozdní příběh českého povrchového vulkanismu zhuštěný do jednoho profilu, který Česká geologická služba eviduje jako jednu z nejvýznamnějších geologických lokalit v zemi.

Goethova cílená exkurze: jak básník přivedl sopku do literatury

Dne 23. 8. 1823 dorazil k Železné hůrce Johann Wolfgang Goethe. Doprovod mu dělal chebský přítel Joseph Sebastian Grüner, krajský komisař a zapálený přírodovědec. Výprava nebyla náhodná procházka po lázeňském pobytu v Mariánských Lázních. Grüner oblast prozkoumal dříve, zaslal Goethovi mapovou skicu, popis terénu i vzorky hornin. Básníka zajímaly vulkanické produkty, minerály a stavba krajiny.

Z návštěvy vzešla první literární zpráva o vulkanických jevech u Eisenbühlu. Historik Ernst Proft ovšem v práci z roku 1894 upřesňuje, že skutečným objevitelem sopečných výskytů v okolí byl spíše Grüner; Goethovi náleží zásluha za to, že poznatky převedl do tištěného slova a dodal jim vědeckou váhu. Právě tato symbióza terénního znalce a slavného interpreta učinila z nenápadného kopce u hranic místo s evropským renomé.

Sestra Komorní hůrka a mladší maary: vulkanické sousedství na Chebsku

Necelých patnáct kilometrů severně stojí Komorní hůrka u Františkových Lázní, lokalita proslavená sporem o původ čediče a Goethovou iniciativou k vyražení Šternberkovy štoly. Ve veřejném povědomí zastíní Železnou hůrku snadno: má delší vědeckou historii, větší turistickou infrastrukturu a pověst nejpodrobněji prozkoumané vyhaslé sopky na světě. Geologicky ovšem Železná hůrka nabízí něco, co Komorní hůrka v takové čitelnosti postrádá, a sice kontakt dvou erupčních fází odkrytý v jediném řezu.

Ještě zajímavější je srovnání s maarovými strukturami v bezprostředním okolí. Maar u Mýtiny, pouhých sedm set metrů severozápadně, a německý Neualbenreuth mají podle studie Hrubcové et al. (2023) stáří kolem 270–290 tisíc let. Jsou tedy mladší než Železná hůrka, jenže jejich explozivní krátery se skrývají pod sedimenty a v reliéfu téměř zanikly. Právě proto si Železná hůrka drží titul nejmladší české povrchové sopky; zachoval se u ní viditelný kužel, zatímco mladší sousedé zůstávají podpovrchovými strukturami.

Živá hlubina pod vyhaslým kuželem: proč Chebsko geologicky nespí

Samotný struskový pahorek je vyhaslý. Pod regionem západního Oherského riftu však geofyzikální měření odhalují pokračující hlubinné magmatické procesy, výrony oxidu uhličitého a opakované zemětřesné roje. Chebsko patří k geodynamicky nejaktivnějším oblastem Českého masivu. Povrchové erupce ustaly, podzemní motor běží dál.

Ochrana lokality odráží geologickou i biologickou hodnotu. Status národní přírodní památky platí od roku 1961, aktuální vyhláška ministerstva životního prostředí nabyla účinnosti 1. 1. 2019. Chráněn je nejen vulkanický profil, ale i suchomilné trávníky a vzácné druhy rostlin vázané na výhřevný sopečný podklad: vratička měsíční či zimostrázek alpský.