Mončičák stál v ČSSR měsíční plat. Výrobu omezovala licenční smlouva, která limitovala počet vyrobených kusů

Japonská firma Sekiguchi uvedla Monchhichi na trh v roce 1974 a už o rok později začala s exportem do zahraničí.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Kdo chtěl v ČSSR sehnat zahraniční zboží, musel projít filtrem, který běžný příjem nepokryl. Tuzex, síť prodejen se západním sortimentem, fungoval na principu devizových poukazů, takzvaných bonů. Ty se daly získat výměnou za valuty, od příbuzných žijících za hranicemi nebo na černém trhu, kde se jejich kurz řídil poptávkou, nikoli státem stanovenou hodnotou.

Tuzex, bony a šedá ekonomika: jak fungovala bariéra mezi dětmi a hračkou

Diplomová práce z Univerzity Karlovy věnovaná působení Tuzexu na socialistickou společnost podrobně popisuje, jak tento mechanismus vytvářel paralelní ekonomiku uvnitř zdánlivě rovnostářského režimu.

Mončičák patřil právě do tohoto distribučního kanálu. Rodiče, kteří neměli přístup k valutám ani kontakty na veksláky, jednoduše neměli šanci ho pořídit, bez ohledu na výši svého platu. Kupní síla v korunách byla v tomto případě irelevantní. Rozhodoval přístup.

Maďarské kopie místo japonských originálů: co děti skutečně dostávaly

Většina mončičáků, které československé děti znaly, pocházela z Maďarska. Český rozhlas v reportáži z ledna 2025 výslovně uvádí, že valná část tuzemských kusů nebyla pravým japonským originálem od Sekiguchi, nýbrž kopií dováženou ze sousední země. Maďarské napodobeniny se od originálu lišily kvalitou šití, výrazem obličeje i materiálem srsti, ale pro dítě, které žádný jiný exemplář nevidělo, představovaly plnohodnotný splněný sen.

Tento detail mění celý příběh. Československý Mončičák coby statusový symbol často vůbec nebyl produktem japonské firmy. Prestiž mu dodávala samotná nedostupnost a asociace se „západním“ zbožím, ať už šlo o originál, nebo o jeho východoevropskou variantu.

Kolik vlastně Mončičák stál, a proč to dodnes nikdo přesně neví

V kolektivní paměti se traduje, že plyšová opička stála tolik co měsíční výplata. Průměrná mzda v Československu činila podle dat MPSV přibližně 2 920 Kčs v roce 1985 a 3 170 Kčs o čtyři roky později. Jenže konkrétní dobovou cenovku Mončičáka se v otevřených pramenech nepodařilo dohledat. Pro srovnání: prémiová autodráha Europa Cup stála v katalogu Magnet 380 Kčs, model Shadow vyšel na 520 Kčs. I tyto částky představovaly pro rodinu citelný výdaj, a Mončičák se řadil ještě výš na pomyslném žebříčku nedosažitelnosti.

Sběratelský trh dnes: od 75 korun po tisíce za správný kus

Kdo dnes zatouží po kousku osmdesátkové nostalgie, najde Mončičáky na českých bazarových platformách. Průřez nabídkami na Sbazaru ukazuje rozpětí od 75 Kč za obnošený kus bez původního oblečku až po 3 000 Kč za zachovalý exemplář se štítkem Sekiguchi. Kompletní sbírky několika figurek se nabízejí i za 5 000 až 6 000 Kč.

Hodnotu zvedá několik faktorů:

• původní štítek japonské firmy Sekiguchi
• zachovalý obleček a příslušenství
• originální krabice
• celkový stav srsti a obličejové části

Paradox je zřejmý: hračka, která se globálně prodala v desítkách milionů kusů, má v českém kontextu sběratelskou přirážku právě díky tomu, že sem jich doputovalo žalostně málo, a většina z nich ani nebyla pravá.