Nacisté potopili v alpském jezeře padělané bankovky i nástroje k jejich výrobě. Zlato z legend tam nikdo za 80 let nenašel

Z alpského jezera Toplitz vytáhli v roce 1959 bedny plné padělaných britských liber. Dodnes se spekuluje, co dalšího skrývá jeho dno.

Foto : Public Domain Pictures

Když potápěči v létě 1959 sestoupili pod hladinu odlehlého štýrského jezírka obklopeného strmými skalními stěnami Mrtvých hor, narazili na dřevěné bedny. Uvnitř ležely tisíce bankovek, pětilibrových, desetilibrových, dvacetilibrových. Vypadaly dokonale. Jenže každá z nich byla padělek, produkt jedné z nejambicióznějších nacistických tajných operací. Nález potvrdil, že Toplitzsee skutečně sloužil jako poslední skrýš Třetí říše. A právě proto nikdy neutichl šepot o tom, že hluboko pod spletí potopených kmenů čeká ještě něco mnohem cennějšího.

Operace Bernhard: padělatelská továrna v koncentračním táboře

Příběh začíná ve zvláštním bloku koncentračního tábora Sachsenhausen severně od Berlína. Tam od roku 1942 pracovalo 142 židovských vězňů na zakázce Hlavního říšského bezpečnostního úřadu: vyráběli falešné britské bankovky takové kvality, že měly být schopny oklamat i zkušené pokladní. Původní záměr, pojmenovaný „Andreas“, počítal s masovým shozem padělků nad Británií, aby zhroutily důvěru v libru. Plán se však proměnil. Z ekonomické sabotáže se stalo pragmatické financování špionáže a nákupů na černém trhu.

Padělky nominálů 5, 10, 20 a 50 liber dosáhly mimořádné úrovně. Bank of England dokumentuje, že první odhalený exemplář prošel v roce 1943 britskou bankou v Maroku; prozradilo ho duplicitní sériové číslo, které banka evidovala jako již proplacené. Kvalita tisku byla tak vysoká, že Londýn preventivně stáhl z oběhu všechny nominály nad pět liber. Dopad operace Bernhard byl tedy reálný, byť spíše bezpečnostní a reputační než makroekonomicky ničivý.

V únoru 1945, kdy se fronta blížila, přesunuli SS celou jednotku ze Sachsenhausenu přes Mauthausen a Redl-Zipf do Ebensee. Výroba se už nerozběhla. Zbývalo jediné: zahladit stopy.

Proč nacisté zvolili právě Toplitz jako poslední úkryt

Jezero leží v srdci přírodní rezervace Westteil des Toten Gebirges, přístupné jen pěšky po zhruba 1,5 km dlouhé stezce z osady Gößl. Za války byl celý prostor od roku 1943 uzavřen veřejnosti; nacisté tu provozovali námořní zkušební stanici. Kombinace izolace, vojenského zázemí a neobvyklé hydrologie vytvořila ideální trezor.

Od hloubky kolem dvaceti metrů je voda v Toplitz prakticky bez kyslíku a výrazně slanější než povrchová vrstva. Tato stabilní stratifikace brání promíchávání a dramaticky zpomaluje biologický rozklad. K tomu se přidávají husté spleti potopených kmenů, které pokrývají hlubší partie dna jako přírodní barikáda. Sedlačka Ida Weissenbacherová později pro Die Presse popsala, jak SS nechala k jezeru dopravit „nesčetné bedny“. Britský svědek Patrick Loftus tvrdil, že viděl vojáky, jak je házejí do vody.

Právě tady se rodí jádro legendy: co všechno zmizelo pod hladinou v posledních chaotických dnech dubna 1945?

Co jezero skutečně vydalo, a co zůstává pouhou pověstí

Doložená bilance nálezů vypadá takto: v roce 1959 vytáhli potápěči bedny s tisíci padělanými librami a tiskovými štočky. Salzburg Museum pracuje přímo s předměty z Toplitz a popisuje potopené tiskové desky, tajné dokumenty a falešné bankovky. Při pozdější akci v roce 1963 se z hloubky vyzvedlo i tělo mnichovského hledače pokladů, který při neoficiálním ponoru zahynul. Pátrání v jezeře si vyžádalo životy dalších dobrodruhů; přesný počet obětí se v kvalitních zdrojích nepodařilo rozebrat případ po případu, opakované smrtelné nehody jsou však doloženy.

A zlato? V otevřených archivních a muzejních zdrojích neexistuje jediný potvrzený nález nacistického zlata z Toplitz. Nejhlasitější pozdější svědek Maximilian Gruber, který hovořil o zlatých zásobách na dně, svou výpověď podle The Guardian odvolal a přiznal, že si příběh vymyslel kvůli vypsané odměně. Historik Markus Koeberl už v roce 2000 vyjádřil přesvědčení, že vše podstatné mohlo být vyzvednuto dávno.

Přesto legenda přežívá. A podle nás má k tomu pádný důvod: jezero už jednou prokázalo, že dokáže uchovat tajný nacistický materiál lépe než jakýkoli archiv. Bezkyslíkaté dno konzervovalo papírové bankovky čtrnáct let v použitelném stavu. Pokud takto přežil papír, proč by tam nemohl ležet kov?

Vědecké výpravy místo lovců pokladů, a přísný zákaz ponorů

Poslední velký průzkum proběhl kolem let 2007 až 2008 pod vedením oceánografa Hanse Frickeho. Na rozdíl od starších expedic měl výrazně vědecký charakter a přinesl poznatky o neobvyklých bakteriích a ekologii bezkyslíkatého prostředí, nikoli potvrzení zlatého pokladu. Výsledky publikované v tiskové zprávě APA-OTS posunuly Toplitz z kategorie loveckého revíru do sféry limnologického výzkumu.

Dnes platí v přírodní rezervaci přísná pravidla stanovená štýrskou zemskou vyhláškou z roku 1991:

• Potápění je zakázáno bez výjimky pro soukromé osoby.
• Motorová plavidla smějí na hladinu jen zásahové složky, komerční plavby tradičními loděmi Plätten, rybáři a schválené výzkumné týmy.
• Výjimku může udělit pouze zemská vláda, a to jen pokud zásah neodporuje ochranným účelům rezervace.

Pro turisty zůstává Toplitz volně přístupný pěšky: dvě stezky z Gößlu vedou k jezeru, kde lze nastoupit na komerční plavbu plochými dřevěnými čluny. Pohled na temně zelenou hladinu obklopenou kolmými stěnami Mrtvých hor stačí k pochopení, proč si SS vybrala právě tohle místo.

Česká stopa: vězeň číslo 64401 a podzemí u Litoměřic

Operace Bernhard má i československou linku. Adolf Burger, slovenský Žid narozený v roce 1917, dostal v Sachsenhausenu číslo 64401 a stal se jedním ze 142 nucených padělatelů. Po osvobození se vrátil do Prahy, kde vypovídal před kriminální policií a pomáhal identifikovat část zabavených padělků. Jeho svědectví patří k nejcennějším pramenům o fungování celé operace zevnitř.

Kdo hledá českou paralelu k tajným nacistickým úložištím, najde ji v komplexu Richard u Litoměřic. Rozsáhlý podzemní areál, který nacisté mezi lety 1943 a 1944 přebudovali na tajné továrny, dnes spravuje SÚRAO jako úložiště radioaktivních odpadů a město Litoměřice v něm provozuje historickou expozici. Pracovní sílu dodával litoměřický koncentrační tábor i Terezín. Richard a Toplitz spojuje nacistická logika ukrývání: pod zem, pod vodu, co nejdál od spojeneckých očí. Rozdíl spočívá v tom, že Richard je doloženým průmyslovým a represivním místem, zatímco Toplitz zůstává prokázaným vodním úložištěm válečného materiálu a zároveň živou legendou o něčem víc.