Druh želvy vyhynul před 150 lety. Vědci na Galapágách ho teď oživují z hybridů, kteří nesou až 80 % původních genů

V pátek 20. února 2026 vykročilo 158 mladých želv do křovin na severu Floreany, ostrova, kde tento druh naposledy žil před více než 180 lety.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Bedny se otevřely brzy ráno. Dvanáct až čtrnáct let staří jedinci, každý vybavený lehkým GPS vysílačem, pomalu zamířili do vegetace, jejíž přesnou polohu správa Národního parku Galapágy záměrně tají. Chránit chce zvířata, která představují poslední živý genetický most k vyhynulé floreánské obří želvě Chelonoidis niger. Příběh jejich návratu se ale začal psát dávno před tímto únorovým pátkem, a jeho kořeny sahají paradoxně ke stejným lidem, kteří druh z ostrova odstranili.

Jak velrybáři zničili i zachránili floreánskou želvu

Floreana patřila v 18. a 19. století k nejoblíbenějším zastávkám velrybářských flotil v Tichém oceánu. Živé želvy sloužily jako zásobárna čerstvého masa: přežily měsíce v podpalubí bez vody a krmení, takže je námořníci nakládali po stovkách. Při jediné výpravě jich z ostrova odvezli i kolem sedmi set kusů. K decimaci přispěl požár po zastávce lodi Essex v roce 1820, pozdější kolonizační tlak osadníků a zavlečení predátoři, krysy, zdivočelé kočky a prasata. Kolem poloviny 19. století floreánská populace zanikla.

Jenže právě ti námořníci, kteří želvy odváželi, část z nich vysadili nebo odhodili u pobřeží jiných ostrovů. Na svazích Vlčího vulkánu na Isabele se floreánské želvy křížily s místními druhy a jejich geny tiše přežívaly dalších sto padesát let. Ironie dějin: totéž jednání, které druh zahubilo, nechtěně uchovalo jeho genetickou stopu pro budoucí obnovu.

Genetická detektivka od Vlčího vulkánu po chovné centrum na Santa Cruz

V roce 2000 si výzkumníci na Vlčím vulkánu všimli želv se sedlovitým krunýřem, který k tamní populaci vůbec nepasoval. Analýza DNA potvrdila podezření: část těchto zvířat nesla floreánskou ancestrii. Rozsáhlá expedice v roce 2008 označila a odebrala vzorky 1 726 želvám; studie publikovaná v PLOS ONE v roce 2010 mezi 156 chovanými jedinci identifikovala devět se silnou floreánskou stopou. O sedm let později práce v Scientific Reports zpřesnila výběr na 23 klíčových chovných zakladatelů s hodnotami floreánské ancestrie mezi 0,44 a 0,77.

Následovaly přesuny dospělých hybridů z Isabely do chovného centra Fausto Llerena na Santa Cruz, v letech 2015 a 2020. Tam probíhalo řízené párování co nejméně příbuzných jedinců s co nejvyšším podílem floreánské linie. Výsledkem je generace 158 mladých želv, které podle ekosystémového ředitele parku Christiana Sevilly nesou 40 až 80 procent genetické výbavy původního druhu. Genetička Adalgisa Caccone z Yale odhadla, že k plné genetické rekonstrukci by bylo zapotřebí nejméně čtyř generací selektivního chovu, tedy zhruba sta let. Novější odborná literatura je ještě opatrnější a připouští, že úplného obnovení genomu nemusí být dosaženo ani před zahájením vypouštění.

Proč ekologická role želv váží víc než genetická čistota

Podle nás spočívá nejsilnější argument pro smysluplnost celého projektu v ekologii, nikoli v taxonomii. Obří želvy fungují na Galapágách jako „ekosystémoví inženýři“: roznášejí semena na velké vzdálenosti, spásají a sešlapávají porosty, vytvářejí migrační stezky a udržují pestrost rostlinných společenstev. Na Floreaně tyto procesy chyběly téměř dvě století. Oficiální měřítka úspěchu proto nesledují jen přežití želv, ale i vegetační obnovu, rozptyl semen a návrat dalších živočišných druhů.

Srovnání s dřívějšími programy na jiných ostrovech ukazuje, že přístup má reálné výsledky:

• Española — z 15 posledních dospělců vyrostla populace přesahující 2 000 jedinců; asi polovina želv vypuštěných od roku 1975 žila ještě v roce 2007 a rozmnožování v terénu bylo již významné.
• Santa Fe — od roku 2015 tam žije 732 až 742 želv s hlášenou přežitelností mláďat 99,8 procenta; šlo ovšem o ekologický analog z Española, nikoli o rekonstrukci původní místní linie.

Floreana stojí na prvním kroku: 158 vypuštěných jedinců a plán dosáhnout zhruba 700 kusů v příštích dekádách. Oproti oběma předchozím projektům má ale unikátní rozměr, pracuje s genetickou rekonstrukcí vyhynulého druhu, ne s přímými potomky ani s analogem.

Co muselo předcházet návratu: invazní druhy a vyjednávání s obcí

Vypustit želvy na ostrov plný krys a zdivočelých koček by znamenalo poslat je na smrt. Proto Národní park Galapágy spolu s partnery (Charles Darwin Foundation, Island Conservation a Galápagos Conservancy) v roce 2023 spustil rozsáhlou eradikaci invazních savců. Po zásahu přetrvaly zbytkové populace hlodavců v omezené části ostrova, takže práce pokračují. Ředitel programu Fredy Villalba zdůraznil, že vypuštění jedinci jsou už dostatečně velcí, aby odolali útokům krys i koček.

Stejně důležité jako biologie bylo sociální vyjednávání. Na Floreaně žije zhruba 150 až 200 lidí a roky se řešily obavy kolem zásobování vodou, hospodářských zvířat, domácích mazlíčků, rybolovu, zemědělství i toxických návnad používaných při eradikaci. Vznikaly mitigační plány, probíhaly konzultace, komunita se podílela na rozhodování. Projekt je od počátku rámovaný jako obnova přírody propojená s udržitelným turismem a živobytím místních; úspěch se měří i podle toho, jak soužití funguje.

Česká stopa a šance spatřit želvy na vlastní oči

Přímé zapojení české instituce do floreánského programu se nám v dostupných zdrojích nepodařilo doložit. Chovatelská a popularizační vazba ale existuje: Zoo Praha drží galapážský poddruh želvy sloní pinzónské (Chelonoidis niger duncanensis) a 23. května 2026 zařadila do programu veřejnou přednášku věnovanou právě návratu floreánských želv.

Kdo by chtěl Floreanu navštívit osobně, může; ostrov má veřejně přístupné lokality s regulovaným režimem a povinným doprovodem přírodovědných průvodců. Spatřit nově vypuštěné želvy v terénu ale zaručit nelze: přesné místo vypuštění zůstává utajené a zvířata se rozptylují po severní části ostrova, sledována satelitními vysílači v reálném čase.

Každá z 158 želv teď nese na krunýři malou anténu a pomalu si hledá cestu krajinou, kterou její předci opustili před sto osmdesáti lety. Jestli se z nich stane životaschopná populace, ukáže až čas měřený v dekádách, a možná v celých generacích.