Z akvária na Novém Zélandu utekla chobotnice. Prolezla 50metrovou trubkou do oceánu a personál ji ani nehledal
Chobotnice Inky přelezla stěnu nádrže, přešla čtyři metry po podlaze a zmizela v patnácticentimetrové odpadní trubce. Po padesáti metrech potrubí vyústila do zálivu Hawke’s Bay, rovnou do Tichého oceánu.
Obsah článku
Příběh se odehrál začátkem roku 2016 v National Aquarium v novozélandském Napieru, ale svět se o něm dozvěděl až v dubnu téhož roku, když manažer akvária Rob Yarrell popsal novinářům The Guardian mokrou stopu vedoucí od nádrže k podlahové vpusti. Personál byl smutný, ale nikdo nespustil pátrání. Inky totiž nebyla laboratorní zvíře odchované v zajetí. Do akvária přišla v roce 2014 z pasti na langusty u místního útesu Pania Reef, zjizvená, se zkrácenými rameny po soubojích s rybami. Vrátila se tam, odkud přišla.
Jak se tělo velikosti míče protáhne trubkou o průměru 15 centimetrů
Novozélandská chobotnice (Pinnoctopus cordiformis) dorůstá podle encyklopedie Te Ara přes metr délky a váží až devět kilogramů. Ale nemá jedinou kost. Celé tělo tvoří svalový hydrostat, pružná masa, kterou lze deformovat do téměř libovolného tvaru.
Jediný pevný bod je zobák, chitinová struktura připomínající zobák papouška. Akvarista ze Shedd Aquarium v Chicagu to pro ABC News shrnul jednoduše: pokud otvorem projde zobák, projde i zbytek. Zobák dospělé chobotnice tohoto druhu má v průměru kolem dvou centimetrů. Patnácticentimetrová trubka pro ni byla dálnice.
Trasa útěku: rekonstrukce podle mokré stopy
Ráno po útěku našel personál na podlaze vlhkou dráhu. Vedla od nádrže, jejíž víko zůstalo po údržbě lehce pootevřené, přes zhruba tři až čtyři metry holé podlahy k odtokové vpusti. Odtud pokračovala odpadní trubka (padesát metrů dlouhá, o průměru sto padesát milimetrů) přímo do vod zálivu Hawke’s Bay na východním pobřeží Severního ostrova.
Jak Inky trubku našla? Přímý důkaz neexistuje. Yarrell opakovaně popisoval Inkyho jako mimořádně zvídavé zvíře, které „rádo posouvalo hranice“ a zkoumalo každou skulinu v okolí nádrže. Mořská bioložka Jean McKinnonová z University of Otago pro Radio New Zealand doplnila pravděpodobnou motivaci: ve věku kolem dvou let mohl být Inky na konci životního cyklu a instinktivně hledat partnerku. Explorace a pud, ne GPS navigace.
Proč odborníky útěk nepřekvapil
Mořský biolog James Wood řekl National Geographic, že na Inkyho chování nebylo nic netypického. Chobotnice jsou v akvaristice dlouhodobě známé jako „mistryně útěku“. Případy jsou zdokumentované napříč kontinenty:
- V novozélandském Portobello Aquarium se velká chobotnice protáhla odtokem širokým nanejvýš deset centimetrů.
- V kalifornském akváriu chobotnice neprchla, ale v noci rozebrala ventil a vytopila budovu více než 750 litry mořské vody.
- V řadě zařízení kamery zachytily noční výpravy chobotnic do sousedních nádrží; loví kraby a před svítáním se vrací.
Manuál Asociace zoologických zahrad a akvárií (AZA) pro chov obří pacifické chobotnice věnuje celou kapitolu zabezpečení. Doporučuje zamykací víka, utěsnění všech otvorů a technických cest, síťování odtoků, protiskluzové povrchy typu Astroturf na hranách nádrží a dostatečnou výšku hladkých stěn nad hladinou. Samotná existence takového oddílu v oborovém standardu říká víc než jakákoli anekdota: u chobotnic není útěk anomálie, ale konstrukční riziko.
Pět set milionů neuronů a dvě třetiny v pažích
Za útěkovým chováním stojí nervový systém, který nemá mezi bezobratlými obdobu. Běžná chobotnice disponuje zhruba pěti sty miliony neuronů; pro srovnání, pes jich má asi šest set milionů. Zásadní rozdíl je v distribuci: přibližně dvě třetiny neuronů sídlí přímo v pažích. Každá paže tak funguje jako částečně autonomní senzorický a motorický systém, schopný jemné manipulace i bez přímého povelu z centrálního mozku.
Recenze publikovaná v Biological Reviews řadí hlavonožce mezi kognitivně nejpokročilejší bezobratlé. Experimentálně u nich byla prokázána prostorová paměť, učení pozorováním, řešení bludišť i individuální „osobnost“, právě tu Yarrell u Inkyho opakovaně zdůrazňoval.