Dánské děti lezou po střechách, rozdělávají oheň a řežou nožem. Psychologická studie říká: přesně tak to má být

V Dánsku dostávají děti do ruky nůž, rozdělávají oheň a šplhají po stromech vysoko nad hlavy dospělých. Výzkum ukazuje, že právě tohle buduje odolnost, kterou jim bezpečné hřiště nedá.

Foto: Picryl

Když americké a dánské matky dostaly v dotazníku stejnou sadu situací (dítě leze vysoko, drží ostrý nástroj, balancuje nad tvrdým povrchem), jejich reakce se dramaticky rozešly. Američanky mluvily o monitorování a úzkosti. Dánky o přípravě a nácviku. Studie publikovaná v květnu 2025 v časopise Acta Psychologica tenhle kontrast změřila na vzorku matek z obou zemí a zjistila, že rozdíl neleží v míře lásky ani zodpovědnosti, ale v tom, co si každá kultura představí pod slovem „nebezpečí“. Popularizační text dánsko-americké psycholožky Marie Helweg-Larsenové, publikovaný na Phys.org 4. května 2026, pak tyto a další výzkumy spojil do jednoho narativu: dánský model volné hry není zanedbání. Je to systém.

Co přesně dánské děti dělají a co z toho je doloženo

V dohledatelných zdrojích se opakují konkrétní aktivity: lezení na vysoké stromy a konstrukce, jízda na kole bez neustálého doprovodu, sjíždění skluzavky hlavou napřed, práce s pilou, kladivem a nožem, rozdělávání ohně a stavění z volného materiálu na takzvaných dobrodružných hřištích. Střechy se v primárních výzkumech explicitně neobjevují, jde spíš o výšky, které by středoevropský rodič instinktivně zakázal.

Důležitý je kontext, ve kterém se to děje. Dánské školy a školky mají formalizovaný nácvik práce s nožem; program Knivbevis funguje jako jakýsi „nožový průkaz“, kde se dítě učí správný úchop, bezpečný odstup a pravidla krok za krokem. Oheň se rozdělává v jasně ohraničeném kruhu, pod pravidly, která děti znají nazpaměť. Nejde o chaos. Jde o důvěru podloženou tréninkem.

Kde leží hranice mezi výzvou a hazardem

Klíčový princip, který se vine celým souborem výzkumů, je rozlišení mezi viditelným rizikem a skrytým nebezpečím. Pozitivní riziko splňuje čtyři podmínky:

• Dítě ho vidí a rozumí mu aspoň rámcově.
• Může samo zastavit, slézt, couvnout.
• Dostalo základní nácvik.
• Dospělý odstranil skryté hazardy: ztrouchnivělé dřevo, možnost zaklínění hlavy, nestabilní konstrukci.

Když některá z prvních tří podmínek neplatí, přestává jít o rozvojovou výzvu. Výška, kterou dítě vidí a může z ní slézt, je riziko. Ztrouchnivělá větev, která se zlomí bez varování, je hazard. Nůž po nácviku vsedě s odstupem je nástroj učení. Vrtačka bez instrukce je nehoda, která čeká na příležitost.

Systematický přehled helikoptérového rodičovství publikovaný v Frontiers in Psychology v roce 2022 nabízí druhou stranu téže mince: většina zahrnutých studií našla souvislost mezi nadměrnou rodičovskou kontrolou a vyšší úzkostí či depresivitou u dětí. Kauzalita zatím není pevně prokázaná (převažují průřezové studie), ale směr je konzistentní.

Foto: Pxhere

Dánsko to nedělá od včerejška

Tradice dobrodružných hřišť v Dánsku sahá do roku 1943, kdy architekt Carl Theodor Sørensen otevřel v kodaňském Emdrupu první „skrammellegeplads“, hřiště z odpadu, kde si děti stavěly vlastní svět z prken, cihel a hřebíků. Od té doby se princip rozšířil do desítek měst. V kodaňském Fælledparkenu dodnes funguje dopravní hřiště, kde se děti učí pravidla silničního provozu na skutečných kolech v reálně navrženém prostoru.

Dánština ostatně rozlišuje dva druhy hry přesněji než čeština. „Leg“ je spontánní, volné hraní si: předstírání, zkoumání, vyjednávání pravidel mezi dětmi. „Spille“ je hra s pravidly, sport, soutěž. Pro vývoj dítěte je zásadní právě „leg“: prostor, kde nikdo neříká, co je správně, a kde se dítě učí regulovat strach, řešit konflikty a nést důsledky vlastních rozhodnutí.

A co Česko?

České veřejné hřiště stojí na technických normách řady ČSN EN 1176 a na systému ověřování bezpečného provozu. To není špatně, ale výsledkem je prostor, kde je riziko minimalizované designem, ne zvládané dítětem.

Zárodky jiného přístupu ale existují. Asociace lesních mateřských škol eviduje 48 certifikovaných lesních školek, kde děti pracují s nožem, lezou po přírodních prvcích a učí se u ohně. Asociace lesních MŠ má propracovaná pravidla bezpečnosti: nůž vsedě, oheň v kruhu, lezení s měkkým dopadem. V prosinci 2025 vydal pražský magistrát metodiku pro dobrodružná hřiště, kde děti řežou, vrtají a staví z volného materiálu. Pilotní projekt Na Kocínce běžel už v roce 2024.

Nejde tedy o import exotického dánského zvyku. Jde o to, že i v českém prostředí se začíná uznávat, co výzkum říká už léta: dítě potřebuje nejen bezpečí, ale i příležitost zjistit, co zvládne.

Kde model naráží na vlastní limity

Sama Helweg-Larsenová ve svém textu upozorňuje, že volnost není totéž co bezbřehá permisivita. Jako varovný příklad uvádí dánský přístup k alkoholu u teenagerů. Data průzkumu ESPAD z roku 2024 jsou výmluvná: 68 % dánských mladistvých uvedlo užití alkoholu v posledních třiceti dnech, 36 % opilost. To jsou čísla vysoko nad evropským průměrem.

Autonomie funguje tam, kde dítě umí riziko číst a kde kultura neznormalizuje škodlivé chování. Nůž v ruce šestiletého dítěte, které prošlo nácvikem, je jiná kategorie než pivo v ruce patnáctiletého, kterému okolí říká, že je to normální. Princip zvládnutelného rizika má hranici, a poctivý pohled na dánský model ji musí přiznat.