Návrat syslů závisí na nízkém porostu, přehledném terénu a propojení malých populací

Zoo Brno v červenci vypustila u Ivančic dalších 20 syslů obecných. Nejde o první pokus, a právě v tom je pointa celého programu.

Foto: Rawpixel

Dvacet syslů s mikročipy pod kůží, každý vypuštěný do vlastní předvrtané nory uzavřené plastovým uzávěrem, aby se nejdřív musel prohrabat ven a nerozutekl se do krajiny. Tak vypadal letošní červencový den na jihomoravských lokalitách Nad řekami a Biskoupky nedaleko Ivančic. Už druhý rok po sobě sem míří odchovanci z brněnské zoo, protože dvě historické kolonie, které tu přežívaly, spadly do roku 2024 každá přibližně na dvacet jedinců. Biskoupky dokonce v roce 2023 hlásily pouhých dvanáct syslů. Bez zásahu by obě lokality směřovaly k zániku, a s nimi i naděje na funkční síť populací v širším okolí.

Proč zrovna Ivančicko

Kdyby šlo o dvě osamělé tečky na mapě, celá akce by byla drahá charita bez budoucnosti. Jenže Nad řekami a Biskoupky leží blízko sebe a v okruhu tří až osmi kilometrů od nich přežívají ještě tři další kolonie. Podle AOPK ČR právě tohle dělá z Ivančicka území, kde má posílení smysl: při správné péči tu může znovu fungovat regionální síť subpopulací, takzvaná metapopulace, v níž si kolonie navzájem pojišťují přežití občasnou výměnou jedinců.

Srovnání s českou špičkou ukazuje, jak daleko mají posilované lokality ke stabilitě. Bezděčín u Mladé Boleslavi hostil v roce 2024 kolem 750 syslů, Miroslav na jižní Moravě 700, Vyškov 450, brněnské Medlánky 400. Biskoupky a Nad řekami se pohybovaly v řádu desítek. Logika programu je přímočará: nevypouštět tam, kde populace drží sama, ale tam, kde bez zásahu hrozí další propad.

Krátká tráva jako otázka života a smrti

Sysel obecný je evolučně svázaný s krátkostébelným travním porostem. Nízká tráva mu umožňuje dvě věci najednou: včas zahlédnout predátora a orientovat se v kolonii, kde desítky jedinců sdílejí systém nor vzdálených často jen pár metrů od sebe. Jakmile vegetace přeroste, sysel ztrácí přehled, a přehled je pro zvíře, které váží kolem čtvrt kilogramu a loví ho káně, tchoř i toulavá kočka, doslova otázka přežití.

Přehledný terén přitom neznamená jen posekaný trávník. Jde o otevřené, suché a výslunné stanoviště bez stařiny a náletových dřevin. Právě zarůstání se u Biskoupek v minulých letech ukázalo jako problém, zhoršený roztříštěnou vlastnickou strukturou pozemků a nedostatečným kosením. Záchranný program proto nekončí vypuštěním zvířat. Celoroční management (pravidelné kosení, případně pastva) je podmínkou, bez které by nově vypuštění sysli neměli kam se vrátit z hibernace.

Propojení, které rozhoduje o genetice i náhodě

Mladý sysel si typicky zakládá noru asi 350 metrů od té mateřské. Maximální vzdálenost, kterou dokáže překonat, se pohybuje řádově v jednotkách kilometrů; odborná metodika AOPK pracuje s rozmezím dvou až čtyř kilometrů. To znamená, že kolonie vzdálené od sebe víc než pět kilometrů jsou pro sysla fakticky na jiné planetě.

Když se malá kolonie uzavře sama do sebe, nastupují dva mechanismy zkázy:

• Genetický: Bez přílivu nových genů roste příbuzenské křížení, klesá odolnost mláďat, snižuje se reprodukční úspěšnost.
• Demografický: Jediný přívalový déšť, změna hospodaření na sousedním poli nebo predace toulavých koček může kolonii o dvaceti jedincích srazit pod hranici, z níž se už nevzpamatuje.

Metapopulace, tedy síť blízkých subpopulací s občasnou migrací, oba problémy tlumí. Právě proto AOPK nesoustředí úsilí na jednu velkou kolonii, ale na budování sítí. Ivančicko s pěti lokalitami v dosahu je pro takový přístup ideální terén.

Co se muselo pokazit

Ještě v padesátých letech minulého století byl sysel v Československu tak běžný, že ho úřady evidovaly jako škůdce. Pak přišlo scelování polí do velkých lánů, rozorávání mezí a pastvin, chemizace zemědělství. Krajina, která sysla živila tisíce let, zmizela během dvou generací. Dnes druh přežívá na zhruba čtyřiceti izolovaných lokalitách v Česku, většinou na letištních trávnících, golfových hřištích, okrajích vinic nebo uměle udržovaných loukách. Když záchranný program před více než patnácti lety začínal, odhad činil kolem 3 600 jedinců. Aktuálně AOPK mluví o téměř 8 000; posun, který ale vznikl právě díky aktivní péči, ne samovolným návratem.

Zoo Brno se do programu zapojila v roce 2015 a od té doby vypustila do přírody více než sto syslů. Letošních dvacet jedinců není jednorázový akt, ale pokračování linie, která zahrnuje polopřirozený chov, kontrolu zdravotního stavu, vyrovnávání poměru pohlaví, mikročipování a transport. Část letos narozených mláďat do přírody nešla, protože se narodila později než obvykle a nedosáhla potřebné velikosti pro bezpečné přezimování. Koordinátor programu Petr Šrámek příliš malá mláďata vrací zpět, protože v nových podmínkách by měla výrazně nižší šanci.

Co může udělat člověk na zemi

Záchranný program není jen věcí zoologů a ochranářů. Zemědělci a správci pozemků v oblastech výskytu mohou dodržovat několik zásad: udržovat trvale nízký travní porost kosením nebo pastvou, nepoužívat rodenticidy, omezit širokospektrální herbicidy a vyhnout se rizikovým zásahům na přelomu května a června, kdy mláďata začínají vylézat z nor. Zkušenost z lokality Radouč u Mladé Boleslavi zase ukazuje, že i dobře míněné krmení ze strany veřejnosti syslům škodí, protože mění jejich přirozené chování a zvyšuje rizika.