Údolí Doubravy vzniklo zařezáváním řeky do rulového podloží Železných hor

Tři kilometry od chotěbořského náměstí se nenápadná vysočinská krajina rozevře do kaňonu hlubokého až 60 metrů. Řeka si ho tesala miliony let.

Foto: Ben Skála - licence CC BY SA 3.0

Kdo projíždí Chotěboří po hlavní silnici, nejspíš netuší, co se skrývá pod korunami stromů za posledními domy. Stačí přitom sejít po červené značce a během pár set metrů se ocitne v sevřeném skalním údolí, kde ortorulové stěny stoupají desítky metrů nad peřejemi, z puklin trčí izolovaná věž zvaná Čertův stolek a řeka Doubrava se proplétá mezi kamennými prahy s průměrným sklonem téměř 19 promile, nejvyšším na celém svém toku. Přírodní rezervace o rozloze 93 hektarů patří podle Agentury ochrany přírody a krajiny k nejvýraznějším erozním tvarům Českomoravské vrchoviny. A přesto ji řada turistů mířících na Vysočinu přehlíží.

Třicet milionů let v ruce

Příběh údolí začíná hluboko pod povrchem. Horniny, které tu dnes tvoří skalní stěny, jsou světlé dvojslídné ortoruly a místy stromatitické migmatity kutnohorského krystalinika – tvrdé metamorfované horniny s patrnou páskovitostí, kde se střídají křemenno-živcové a slídové agregáty. Vznikly přeměnou starších magmatických hornin za vysokých teplot a tlaků v hloubce zemské kůry.

Rozhodující zlom přišel ve třetihorách, zhruba před 25 miliony let. Železné hory se tektonicky zdvihly a řeka Doubrava, která do té doby tekla mírnou krajinou, náhle získala mnohem větší spád. Začala se zařezávat do skalního podloží. Ve čtvrtohorách (posledních zhruba dva miliony let) kaňon dotvářely střídavé cykly mrazového zvětrávání a boční eroze. Voda rozšiřovala koryto, mráz tříštil stěny, gravitace strhávala bloky dolů. Výsledkem je dnes soustava zakleslých meandrů: říčních oblouků zaříznutých přímo do skály, nikoli volně rozvinutých v měkké nivě. Doubrava tu obchází skalní ostrohy podél tektonických linií směru severozápad–jihovýchod a severovýchod–jihozápad, a právě ty diktují prudké změny směru toku.

Co uvidíte na vlastní oči

Naučná stezka mezi Horním mlýnem a obcí Bílek měří zhruba 4,5 kilometru a koncentruje nejpůsobivější místa do své střední části. Nejdramatičtější zážitky přicházejí postupně.

• Čertův stolek (cca 1,9 km od Horního mlýna) je izolovaná skalní věž vysoká 23 metrů. Oddělila se od svahu podél puklinové průrvy, když okolní hornina podlehla mrazové destrukci rychleji než odolnější blok. Stojí tu jako monument toho, co eroze nedokázala strhnout.
• Sokolohrad (cca 2,1 km) je téměř svislá stěna dosahující 30 metrů. Vyhlídka z horní hrany nabízí pohled dolů na řeku, který v kontextu jinak mírné Vysočiny působí až nečekaně alpsky.
• Koryto (cca 2,4 km) je úsek, kde se Doubrava protlačuje mezi skalními prahy a vytváří kaskády a peřeje.
• Mikšova jáma (cca 3,2 km) je tůň pod 1,5metrovým skalním stupněm, nejnápadnějším z řady malých vodopádů v údolí.

Celý úsek mezi nadmořskými výškami 525 a 435 metrů má sklon téměř 19 promile. Pro srovnání: Vltava v Praze má sklon kolem 0,4 promile. Doubrava tu padá čtyřicetkrát rychleji.

Jiný svět než pískovcová skalní města

Kdo zná Český ráj nebo Labské pískovce, vstupuje do údolí Doubravy s úplně jinou optikou. Tam jsou totiž ikonou vertikální pískovcové věže, brány a okna vymodelované v měkkých křídových sedimentech. Tady jde o metamorfované krystalické horniny staré stovky milionů let, které erodují pomaleji a jinak. Místo skalních měst tu najdete sevřený kaňon s vodní dynamikou: peřejemi, prahy, kamennými moři a stěnami, po kterých stéká voda.

I v rámci Vysočiny je Doubrava výjimka. V Geoparku Vysočina dominuje žula, u Vírské skalky nad Svratkou se sice objevují migmatity a ortoruly, ale bez tak výrazného kaňonovitého zářezu. Kombinace tvrdých metamorfitů, intenzivního rozpukání a prudkého spádu řeky je v tomto měřítku na Českomoravské vrchovině unikátní.

Prakticky: pevné boty a respekt k pravidlům

Stezka je značená a v nejexponovanějších úsecích doplněná řetězovým jištěním. Přesto nejde o procházku pro kočárek ani pro cyklisty; terén je kamenitý, kořeny a mokré skály kloužou a Informační centrum Chotěboř výslovně doporučuje pevnou obuv. Nejlepší viditelnost skalních stěn nabízí časné jaro a pozdní podzim, kdy stromy nemají listí a geologie vystoupí naplno.

Nejpohodlnější nástup je autem k Hornímu mlýnu, kam vedou serpentiny z Chotěboře. Pěšky se dá dojít přímo z náměstí po červené značce. Další obvyklý nástup bývá od Bílku. Rezervace je chráněná od roku 1986, leží v CHKO Železné hory a platí povinnost držet se vyznačených cest. Lezení na skály podléhá zvláštním výjimkám: Čertův stolek je pro horolezce uzavřen od ledna do konce května kvůli hnízdění, Sokolohrad celoročně.