U Gardského jezera zaznamenali vzácnou přírodní událost poprvé po dvaceti letech

Největší italské jezero se na začátku dubna poprvé od roku 2006 úplně promísilo až ke dnu v hloubce 270 metrů. Kyslík se vrátil tam, kde dvě dekády chyběl.

Foto: Barni1 - licence CC0 1.0

1. dubna 2026 v šest ráno zaznamenala měřicí sonda trentinské agentury APPA u Riva del Garda povrchovou teplotu 9,45 °C, prakticky totožnou s hodnotou naměřenou o pět týdnů dříve v hloubce 270 metrů. Gardské jezero tak dosáhlo stavu, na který limnologové čekali dvacet let: úplné homotermie, kdy má celý vodní sloupec stejnou hustotu a povrchová voda bohatá na kyslík může volně klesnout až ke dnu. Silný severní vítr dodal poslední energii a spustil vertikální konvekci. Jezero se doslova nadechlo.

Co přesně se stalo a proč je to vzácné

Gardské jezero patří mezi takzvaná oligomiktická jezera. Na rozdíl od mělčích nádrží, které se promíchávají každý rok, se tato hluboká jihoalpská pánev dostane do stavu úplné cirkulace jen výjimečně, a to když se sejde dostatečné ochlazení, minimální teplotní rozdíl mezi vrstvami a vytrvalý vítr. Bez této kombinace zůstávají hluboké vrstvy izolované. Kyslík se tam nedoplňuje, zatímco rozklad organické hmoty ho dál spotřebovává.

APPA naměřila, že rozpuštěný kyslík v 270 metrech stoupl z 6,61 mg/l na konci února na 8,80 mg/l 1. dubna. Nárůst o třetinu za pět týdnů je přímým důkazem, že povrchová voda skutečně pronikla až ke dnu a přinesla s sebou čerstvý kyslík.

Dvacet let bez dechu: co se dělo od roku 2006

Poslední úplné promísení před letoškem proběhlo v zimě 2006. Od té doby se jezero muselo spoléhat na slabší mechanismy vertikální výměny, lokální proudy podél svahů či větrné epizody typu Burian v roce 2018, které dokázaly kyslík dostat jen do omezené hloubky. Hluboké vrstvy postupně ztrácely.

Podle APPA přitom koncentrace pod 4 mg/l už představují kritickou hranici pro hlubinné ryby a pod 2 mg/l hrozí anoxie s uvolňováním fosforu a těžkých kovů ze sedimentů. Jezero se k těmto hodnotám blížilo. Dobrá zpráva je, že celkový fosfor při letošním promísení dosáhl zhruba 15 µg/l oproti 20 µg/l v roce 2006; pokles o čtvrtinu svědčí o lepší správě povodí za uplynulé dvě dekády.

Klimatický paradox: dobrá zpráva s varovným podtextem

Srovnání obou promísení odhaluje znepokojivý posun. V roce 2006 se úplná cirkulace spustila při teplotě kolem 7,6 °C. Letos při 9,4 °C. Rozdíl 1,8 °C za dvacet let znamená, že jezero je výrazně teplejší a stabilněji rozvrstvené. K dosažení homotermie dnes potřebuje extrémnější zimu a silnější vítr než dřív.

Mechanismus je přímočarý: teplejší povrchová voda je lehčí a vytváří stabilnější hustotní bariéru nad chladnějšími hlubinami. Oteplení navíc snižuje rozpustnost kyslíku a prodlužuje dobu letní stratifikace. Podle modelů, na které APPA odkazuje, může při zimních teplotních anomáliích kolem +2 °C pravděpodobnost úplného promísení v horizontu dekády klesnout pod 10 %.

Letošní událost tedy dokazuje, že mechanismus nezmizel, ale zároveň ukazuje, jak úzké je okno příležitosti.

Garda není sama: Bodamské jezero a české přehrady

Gardské jezero není jediné, které s promísením bojuje. Bodamské jezero se podle Mezinárodní komise pro ochranu Bodensee (IGKB) nepromísilo úplně již osmou zimu po sobě; poslední plná cirkulace tam proběhla v sezoně 2017/18. V 251 metrech naměřili začátkem března 2026 jen 7 mg/l kyslíku oproti 11,3 mg/l na hladině.

A co české vody? Hluboké alpské jezero a česká přehrada jsou odlišné systémy, ale tlak oteplování míří stejným směrem. Podle Biologického centra AV ČR se povrchová voda českých nádrží v letech 1991–2021 oteplovala v průměru o 0,59 °C za dekádu. Důsledky se projevují jinak (delší stratifikací, horším kyslíkem u dna a větším rizikem sinic), ale podstata je společná: voda se vrství pevněji a hloubky dýchají hůř.