Podzemní město Derinkuyu v Kappadokii poskytovalo úkryt tisícům obyvatel

Osmnáct pater vytesaných do sopečného tufu, 85 metrů pod povrchem. Derinkuyu není ztracené město, je to podzemní pojistka, kterou si celý region budoval po staletí.

Foto: Nevit Dilmen - licence CC BY-SA 3.0

V roce 1963 opravoval obyvatel městečka Derinkuyu zeď ve svém sklepě. Za zdivem se otevřel průchod do místnosti, za ní další a další, a nakonec do labyrintu, který sestupuje hluboko pod kappadockou planinu. Moderní archeologie tak získala přístup k jednomu z nejrozsáhlejších podzemních komplexů na světě. Jenže slovo „objev“ je trochu zavádějící. Místní o podzemních prostorách věděli dávno. Podle historičky Aude Aylin de Tapii znali a používali zdejší podzemí vesničané nejpozději v 19. století. Teprve výměna obyvatelstva v roce 1923, kdy Kappadokii opustili řečtí křesťané, přetrhla živou paměť o tom, komu které vstupy a chodby sloužily. Část komplexu se tak propadla do polozapomnění, nikoli do neznáma.

Město, které nemělo být vidět

Derinkuyu neleží v žádné dramatické soutěsce ani na úpatí sopky. Stojí and ním obyčejná anatolská obec v provincii Nevşehir, asi 30 kilometrů od stejnojmenného města, na silnici směrem k Niğde. Vstupy do podzemí byly záměrně ukryté v domech a dvorech – nikdo zvenčí neměl poznat, že pod vesnicí existuje cokoli víc než sklep.

A právě v tom spočívá klíčový princip. Derinkuyu nebylo trvalé velkoměsto pod zemí, ale krizová infrastruktura: promyšlený dočasný úkryt, kam se v době ohrožení stáhla celá komunita i se zásobami, zvířaty a vodou. Odborná literatura uvádí až 18 úrovní a tradiční odhad kapacity kolem 20 000 lidí, byť reálné číslo záviselo na délce pobytu a dostupných zásobách. Turistům je dnes přístupných zhruba 10 % komplexu.

Jak fungoval úkryt pro tisíce lidí

Představte si vertikální organismus. Na horních patrech stáje pro dobytek a sklady obilí. Níže kuchyně, jídelny, lisovny na víno a olej. Ve druhém podzemním patře škola. Ještě hlouběji kostel s křížovou dispozicí. A celým komplexem prostupují ventilační šachty; ta hlavní měří 55 metrů a sloužila zároveň jako studna.

Voda a vzduch byly otázkou přežití. Některé studny záměrně neústily na povrch, aby je obléhatel nemohl otrávit. Úzké tunely mezi sekcemi uzavíraly masivní kamenné kotouče, kruhové uzávěry o váze stovek kilogramů, které šlo zevnitř přivalit, ale zvenčí prakticky nebylo možné je odtlačit. Každá úroveň se dala odříznout samostatně. Nebyl to komfort, bylo to inženýrství strachu, a fungovalo to.

I kontext dává smysl: Kappadokie ležela po staletí na byzantsko-arabském pomezí, kde nájezdy a invaze přicházely v nepravidelných vlnách. Podzemní města proto nebyla luxus, ale nutnost.

Kdo to vlastně vytesal, a proč to nevíme jistě

Původ nejstaršího jádra Derinkuyu zůstává sporný. Odborný text Nývlta a kolektivu výslovně konstatuje, že doba vzniku není přesně datovaná. Populární literatura nabízí chetitskou i frygickou hypotézu, ale jednoznačně datovatelné rané vrstvy chybí. Nejstarší literární paralelu k podzemním obydlím v Anatolii poskytuje Xenofón kolem roku 370 př. n. l., ovšem nepopisuje přímo Derinkuyu.

Co je jistější: byzantské období přineslo masivní rozšíření a intenzivní využívání. Křesťanské komunity přidaly kostely, školy, společné prostory. A místní obyvatelé komplex používali a upravovali ještě v osmanské éře. Derinkuyu tak není dílem jedné civilizace, ale vrstvený projekt, který si každá epocha přizpůsobila podle vlastních hrozeb.

Derinkuyu ve srovnání: unikát, nebo jeden z mnoha?

Kappadokie skrývá desítky podzemních měst. Nejznámější srovnání nabízí Kaymaklı, jiný půdorys, domy seskupené kolem zhruba stovky tunelů, čtyři otevřená patra se silným důrazem na sklady a výrobní jámy. Tatlarin, další z komplexů, připomíná spíš garnizon nebo klášter: dnes přístupná dvě patra, množství skladů, kostely a neobvyklá toaleta. Podle některých zdrojů se předpokládá, že Derinkuyu a Kaymaklı spojoval dlouhý tunel, ale prokázáno to dosud není.

A co svět za hranicemi Kappadokie?

Lokalita	Typ	Klíčový rozdíl oproti Derinkuyu
Matera, Itálie	Troglodytní skalní město, UNESCO	Otevřené do krajiny, tisíce obydlí, ale ne skryté hlubinné hypogeum
Naours, Francie	Refugijní podzemní síť	Funkčně podobnější (úkryt při válkách), ale mladší a mělčí

Právě kombinace hloubky, obranné logiky a vnitřní infrastruktury řadí Derinkuyu ke světově nejvýraznějším příkladům svého druhu. Není to jen jeskyně. Je to podzemní město s vlastní logikou provozu.

Co Derinkuyu ohrožuje dnes

UNESCO řadí Derinkuyu do širšího souboru Göreme National Park and the Rock Sites of Cappadocia, zapsaného od roku 1985. A zároveň varuje: eroze, masový turismus a rozvojové tlaky ohrožují kappadocké kulturní prvky. Studie z univerzity v Nevşehiru potvrzuje nedostatečnou ochranu a škody způsobené přírodními procesy i návštěvnickým provozem.

Derinkuyu je přístupné celoročně; letiště Kapadokya leží asi 30 kilometrů od města Nevşehir, odkud se dá pokračovat autobusem, taxíkem nebo půjčeným autem. Otevírací doba se liší podle sezóny a zdroje: turecké ministerstvo kultury uvádí jiné hodiny než portál Turkish Museums, takže se vyplatí ověřit aktuální stav před cestou.