Molly Maguires bojovali proti těžkým poměrům v dolech. Jejich procesy dodnes budí spory

Dvacet mužů odsouzených k smrti, deset popravených za jediný den a klíčový svědek placený majitelem dolů. Pensylvánské procesy z roku 1877 stále nemají jednoznačný verdikt historiků.

Foto: Picryl

V červnu 1877 se v pensylvánských věznicích Pottsville a Mauch Chunk otevřely padací dveře šibenic pod deseti muži naráz. Den dostal přezdívku „černý čtvrtek“. Odsouzení měli patřit k tajné organizaci Molly Maguires, irským horníkům, kteří podle žaloby vraždili důlní dozorce a zastrašovali celý antracitový revír. Jenže žalobu vedl muž, který zároveň vlastnil doly a železnici. Důkazy z velké části dodal agent soukromé detektivní agentury, placené týmž mužem. A samotná organizace, jejíž existenci měly procesy dokázat, dodnes nemá jediný primární dokument, který by ji potvrzoval jako centralizovanou strukturu. Příběh Molly Maguires tak není jen historickou kuriozitou. Je učebnicovým příkladem toho, co se stane, když vyšetřování, soudní žalobu i ekonomický zájem drží v rukou tatáž strana.

Život v dluhové pasti antracitového revíru

Pensylvánský antracitový region byl v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století jedním z nejtvrdších pracovních prostředí v Americe. Irští přistěhovalci, kteří tvořili velkou část nekvalifikované pracovní síly, dostávali nejnebezpečnější úkoly hluboko pod zemí, zatímco kvalifikovanější pozice si častěji drželi horníci britského původu. Mzdy byly nízké a navíc iluzorní: rodiny žily ve firemním bydlení, nakupovaly ve firemních obchodech, platily firemním lékařům. Po srážkách mnohým zůstalo méně, než kolik dlužili. Systém připomínal uzavřený okruh, z něhož nevedla cesta ven.

K ekonomickému tlaku se přidávala otevřená diskriminace. Antiirské a antikatolické nálady prostupovaly nejen společností, ale i strukturou dolů. Historik Kevin Kenny, autor klíčové moderní monografie o Molly Maguires, zdůrazňuje, že nerovné rozdělení práce podle etnicity nebylo náhodné, bylo systémové. V takovém prostředí vznikaly dvě formy odporu. Legální odborový svaz Workingmen’s Benevolent Association (WBA) po roce 1868 mobilizoval kolem 35 tisíc horníků bez ohledu na původ a náboženství a sázel na vyjednávání a stávky. Vedle něj ale existoval i neformální, násilný odpor: výhrůžné dopisy s vyobrazením rakví, bití dozorců, v krajních případech vraždy. Právě tyto činy byly připsány Molly Maguires.

Foto: Public Domain

Agent McKenna a muž, který platil účty

Zlom přišel, když Franklin B. Gowen, prezident Reading Railroad a dominantní hráč v těžbě dolního antracitového regionu, najal Pinkertonovu detektivní agenturu. Agent James McParland pronikl do hornického prostředí pod jménem James McKenna a po více než dvou letech infiltrace dodal svědectví, které se stalo nosným důkazem v sérii procesů. Záznamy Knihovny Kongresu dokládají přímou reportovací linku: pinkertonovský report z 24. ledna 1875 popisuje McParlandův každodenní pohyb v terénu a je adresován přímo Gowenovi. Zaměstnavatel tedy nejen financoval infiltraci, dostával z ní průběžné zprávy.

Gowen se pak podílel i na samotné žalobě. Jedna osoba tak držela ekonomický zájem na potlačení odporu, informační tok ze soukromé špionážní sítě i vliv na soudní postup. Dvacet mužů bylo odsouzeno k smrti. Deset z nich zemřelo při „černém čtvrtku“ 21. června 1877, další následovali. Mezi posledními byl John „Black Jack“ Kehoe, popravený v prosinci 1878.

A přesto: pensylvánský státní archiv dnes výslovně uvádí, že neexistuje primární dokument prokazující Molly Maguires jako jasně organizovanou, centralizovanou strukturu. Doloženy jsou jednotlivé násilné činy přičítané konkrétním lidem, ne konspirace, kterou líčila žaloba.

Ani démoni, ani mučedníci

Lákavé je vidět příběh černobíle. Buď šlo o nebezpečné zločince, kteří si trest zasloužili, nebo o nevinné oběti kapitalistické zvůle. Kevin Kenny na blogu Oxford University Press argumentuje, že neobstojí ani jedno. Násilí se v revíru dělo a část obžalovaných je zřejmě páchala. Zároveň byla hrozba Molly Maguires dobově zveličena a zasazena do protiirského a protiodborového rámce. Gowen totiž neútočil jen na údajné vrahy, systematicky spojoval Molly Maguires s legální WBA, čímž zasáhl celé dělnické hnutí. Porážka dlouhé stávky v roce 1875 a následné procesy odborové organizování v regionu fakticky rozložily.

Část moderní historiografie navíc tvrdí, že další Pinkertonovi agenti se podíleli na smrtícím vigilantním útoku na rodinu podezřelou z ukrývání členů Molly Maguires. Jde o silnou historiografickou indicii, nikoli o soudně prokázaný fakt, ale i jako indicie posouvá obraz Pinkertonovy role od pasivního sběru informací k aktivní účasti na násilí.

Milost po sto letech

Případ se neuzavřel popravami. O století později, v prosinci 1978, doporučil pensylvánský Board of Pardons posmrtnou milost pro Johna Kehoea. Guvernér Milton Shapp ji podepsal na začátku ledna 1979. Odůvodnění bylo výmluvné: proces proběhl v atmosféře náboženského, sociálního a etnického napětí, před porotou, která neobsahovala Kehoeovy vrstevníky. Okresní žalobce tehdy případ označil za „skutečný justiční omyl“.

Milost se týkala jednoho muže, ne všech odsouzených. Přesto její symbolický dosah přesahuje jednotlivý případ. Stát fakticky přiznal, že minimálně v jednom procesu nefungovala spravedlnost tak, jak měla.

Česká paralela a trvalý odkaz

Sociálně motivovaný hornický odpor nebyl jen americký fenomén. V ostravsko-karvinském revíru proběhla první známá hornická stávka už 30. listopadu 1848. V květnu 1894 pak až 16 tisíc horníků požadovalo osmihodinovou směnu, vyšší mzdy a konec hrubého zacházení ze strany dozorců; došlo ke střetům s četnictvem i k obětem na životech. Rozdíl je ve formě: v českých zemích hlavní linií zůstala kolektivní stávka, ne legenda o tajné vražedné síti.

Právě v tom spočívá trvalá relevance pensylvánského příběhu. Molly Maguires ukazují, jak snadno se pracovní konflikt v rukou monopolu, soukromé policie a nakloněné justice promění v exemplární trest. Když vyšetřování financuje ekonomicky zainteresovaná strana, když klíčový svědek pracuje pro žalobce a když porota neobsahuje nikoho z komunity obžalovaných, hranice mezi vyšetřováním zločinu a potlačením odborů se prakticky rozpadá. Tato lekce nestárne.