Někteří dinosauři měli nezvyklé zuby, zobáky i rohy. Jejich vzhled vědcům napovídá, jak žili

Teropod se zuby jako hlodavec, šestimetrový dravec se srpovitým drápem a rohatý kolos s jizvami po soubojích. Tři odlišné tváře jedné otázky: proč vypadali právě takhle?

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Když v roce 2002 čínský paleontolog Sing Sü popsal nového oviraptorosaurího dinosaura z Liaoningu, pojmenoval ho Incisivosaurus, doslova „ještěr s řezáky“. Důvod byl na první pohled jasný: přední zuby připomínaly hlodavčí řezáky, zadní byly drobné a kopinaté a na jejich povrchu se rýsovaly obrusnější plošky, jaké u dravého teropoda nikdo nečekal. Nebyl to výstřelek. Byl to klíč k pochopení, čím se zvíře živilo. A přesně takový princip, číst z anatomie způsob života, dnes paleontologové aplikují na desítky dalších dinosauřích linií, od bezzubých „pštrosích“ napodobenin po rohaté kolosy.

Zuby, které prozrazují menu

Tvar zubu je první vodítko, ale sám o sobě nestačí. Pilovitě vroubkované, takzvané zifodontní zuby dromaeosauridů naznačují řezání masa, jenže totéž vroubkování najdeme i u dnešního varana komodského, a studie z roku 2024 ukázala, že jeho pilovité hrany jsou navíc zpevněné železem. Teprve srovnání fosilního zubu s živým modelem dává představu, jak efektivně teropodní dentice fungovala.

Ještě přesnější obraz nabízí mikrootěr. Mikroskopické rýhy a jamky na sklovině vznikají třením o konkrétní typ potravy; tvrdá semena zanechávají jiný vzorec než měkké tkáně. Tým Jordana Bestwicka v roce 2019 publikoval v Scientific Reports metodiku, která dokáže z textur na povrchu zubů odlišit masožravce od býložravců i u vyhynulých plazů. A práce Cassiuse Morrisona z roku 2026 potvrdila, že i izolované teropodní zuby, tedy zuby bez lebky, bez kostry, mohou při pečlivém vzorkování prozradit dietní ekologii svého majitele.

Zobák místo zubů

Ornithomimidi, „ptačí napodobitelé“, šli opačnou cestou. Zuby ztratili úplně. V roce 2001 tým Marka Norella, Petera Makovickyho a Philipa Currieho popsal v Nature zachovaný keratinový zobák u ornithomimida, první přímý měkkotkáňový důkaz toho, že bezzubá čelist nesla rohovitý kryt podobný ptačímu zobáku. Jenže co s ním jedli?

Odpověď přišla vlastně ještě dříve. Už v roce 1999 Jošicugu Kobajáši a kolegové popsali v Nature gastrolity, drobné kamínky v hrudní dutině ornithomimida, které fungují jako žaludeční mlýnek u dnešních býložravých ptáků. Kombinace bezzubého zobáku a gastrolitů vedla k interpretaci, že přinejmenším část ornithomimidů byla býložravá, přestože jejich příbuzní patřili mezi dravé teropody.

Zobák ale nebyl jen pasivní náhrada zubů. Studie z roku 2024 o oviraptorosaurech ukázala, že robustní bezzubá lebka těchto dinosaurů byla biomechanicky přizpůsobená na překvapivě silný skus; dřív, než se změnil její vnější tvar, zesílila vnitřní konstrukce. Zobák tedy mohl drtit tvrdou potravu, ne jen sbírat měkkou vegetaci.

Rohy, které nebyly jen na ozdobu

Triceratops se svými dvěma nadočnicovými rohy a menším nosním rohem patří k nejznámějším dinosaurům vůbec. Ale k čemu rohy sloužily? V roce 2009 Andrew Farke, Ewan Wolff a Darren Tanke publikovali v PLOS ONE statistickou analýzu lézí na lebkách Triceratopse a příbuzného Centrosaurus. Výsledek: u Triceratopse se zhojená poranění koncentrovala právě v oblastech, kam by mířily rohy soupeře při čelním střetu. U Centrosaurus, jehož rohy měly jinou geometrii, takový vzorec chyběl. Rohy tedy nebyly univerzální zbraní; jejich konkrétní tvar určoval styl souboje.

Zároveň ale platí, že boj nebyl jedinou funkcí. Moderní interpretace počítají i s vizuální signalizací, soutěží o partnera a rozpoznáváním druhu, podobně jako u dnešních antilop či bizonů, kde tvar rohů souvisí se sociální strukturou stáda. Práce z roku 2026 o lebečních ornamentech abelisauridů, výrazně zdobených dravých dinosaurů z jižní polokoule, dokonce ukazuje, že u některých linií se ornamentace vyvíjela tempem, které lépe odpovídá sociální selekci než mechanické funkci.

Dravec, který stále překvapuje

Na opačném konci spektra stojí Utahraptor. Tento dromaeosaurid, popsaný Jamesem Kirklandem a kolegy v roce 1993, vážil odhadem kolem 300 kilogramů a na zadních nohách nesl srpovitý dráp dlouhý přes 20 centimetrů. Byl to skutečný velký „raptor“, mnohem větší než filmově proslavený Velociraptor, který ve skutečnosti dosahoval velikosti krocaního kohouta.

A jeho příběh zdaleka není uzavřený. V utažském lomu Stikes Quarry se nachází takzvaný megablok, obří kus horniny obsahující tisíce kostí mláďat i dospělých Utahraptorů spolu s pozůstatky iguanodontů. Podle Utažského geologického průzkumu z bloku teprve mají vzejít další vědecké práce i budoucí muzejní kostra. Ani u „slavných“ dinosaurů tedy nejde o hotový obraz.

Co z toho plyne

Bizarní zuby, zobáky a rohy dinosaurů nejsou kuriozity do muzejního katalogu. Jsou to přesně zacílené adaptace na jiný typ potravy, jinou mechaniku krmení, jinou sociální roli. A čím sofistikovanější nástroje paleontologové nasazují, od mikrootěru skloviny přes biomechanické modely po statistiku kostních zranění, tím víc se ukazuje, že evoluce u dinosaurů neimprovizovala. Každý „divný“ zub měl svůj důvod.