William Eddy zabil holýma rukama medvěda, přešel zamrzlé hory a zachránil cizí lidi. Jeho vlastní děti mezitím snědli

Ze skupiny patnácti zoufalců, kteří v prosinci 1846 vyrazili pěšky přes Sierra Nevadu, jich většina zemřela. William Eddy patřil k hrstce, která došla. Jenže domů se už neměl ke komu vrátit.

Foto: Pixnio

Příběh Donnerovy výpravy zná americká kultura jako jeden z nejděsivějších příkladů toho, kam až sahá lidská vůle k přežití a co všechno přežití stojí. V českém povědomí zůstává spíš okrajovou poznámkou k osidlování amerického Západu. Přitom právě osud Williama Eddyho, řezníka z Illinois, ukazuje něco víc než jen kanibalismus v zasněžených horách. Ukazuje, že člověk může udělat všechno správně, projít peklem, přivést pomoc, a stejně přijít pozdě.

Zkratka, která výpravu zabila

Na jaře 1846 se z Missouri vydalo na západ asi 87 lidí, kteří později vstoupí do dějin jako Donnerova-Reedova výprava. Měli povozy, dobytek, rodiny s malými dětmi a jeden osudový plán: ušetřit čas odbočkou přes takzvaný Hastingsův zkratkový průsmyk. Trasu propagoval Lansford Hastings, podnikavý právník, který sliboval úsporu 240 až 800 km. Háček? Sám ji s povozy nikdy neprojel.

Podle National Park Service byli právě pozdní emigranti k Hastingsovým slibům nejvnímavější; tlak času, strach z blížící se zimy a hraniční optimismus udělaly své. Výsledek byl opačný, než Hastings sliboval. Výprava uvízla v kaňonech pohoří Wasatch, pak se brodila solnou pouští v Utahu a ztratila týdny, které si nemohla dovolit. Když koncem října 1846 dorazila k průsmyku v Sierra Nevadě, napadl sníh. Brzy metr. Pak dva. Pak pět.

Osmdesát jedna lidí zůstalo uvězněných ve dvou improvizovaných táborech, u jezera Truckee a v údolí Alder Creek. Mezi nimi William Eddy s manželkou Eleanor a dvěma malými dětmi: roční Margaret a tříletým Jamesem.

Forlorn Hope, výprava ztracených

Do poloviny prosince bylo jasné, že zásoby dojdou dřív než zima. 16. prosince se od tábora odpoutala skupina patnácti lidí, deset mužů a pět žen, s primitivními sněžnicemi z ohnutého dřeva a kůže a zhruba šestidenními hladovými dávkami. Říkali si Forlorn Hope, Ztracená naděje. Eddy šel s nimi. Rodinu nechal v táboře.

Přes hřeben se dostali za dva dny. Pak dalších přibližně osmnáct dní bloudili zasněženou divočinou, umírali hlady a zimou. Když došlo jídlo, přišlo to, čeho se všichni báli: přeživší začali jíst mrtvé. Jeden z mužů, William Foster, podle PBS zastřelil dva indiánské průvodce, Luise a Salvadora, což je jediný doložený případ aktivního zabití pro potravu v celém příběhu výpravy.

Eddy dorazil k osadníkům u Johnsonova ranče 17. ledna 1847. Z deseti mužů přežili dva. Všech pět žen přežilo. Eddyho manželka Eleanor mu před odchodem tajně vložila do batohu balíček sušeného medvědího masa, zásobu, kterou si rodina odepřela, aby on měl šanci dojít.

A tady je potřeba narovnat jednu legendu. V pozdějších převyprávěních se objevuje obraz Eddyho, jak zabíjí medvěda holýma rukama. V nejstarším otevřeném primárním prameni, memoárech Elizy Donnerové Houghtonové z roku 1911, stojí jen to, že Eddy zabil medvěda a usušil maso ještě na začátku zimy. Žádné holé ruce, žádný souboj muže proti šelmě. Formulace je pozdější nadsázka, která z tragédie dělá akční film. Skutečnost byla dost dramatická i bez ní.

Příliš pozdě pro vlastní děti

Po příchodu k osadníkům byl Eddy na pokraji smrti. První záchranná výprava vyrazila do hor bez něj; jeho tělo prostě nebylo schopné jít zpět. 19. února 1847 dorazila první pomoc k jezeru. PBS uvádí důležitý detail: v tu chvíli lidé v táboře ještě nejedli mrtvé. K tomu došlo až později, u těch, kteří po odchodu první pomoci zůstali bez zásob.

První pomoc přivedla dolů část přeživších. Eddyho manželka Eleanor a dcera Margaret mezi nimi nebyly. Obě už byly mrtvé. Margaret pohřbili ve sněhu.

Syn James zůstal naživu v Murphyho chatě. Eddy se okamžitě vydal zpět, tentokrát jako vůdce třetí záchranné výpravy. Když dorazil k chatě a zeptal se „Kde je můj chlapec?“, dostal jedinou odpověď: „Mrtvý.“ Podle Houghtonové oba otcové ve skupině, Eddy a Foster, zůstali stát ohromeni a mlčky. Eddy se vzpamatoval jako první a začal jednat.

Podezření z pojídání Jamesova těla padalo hlavně na Lewise Keseberga, posledního přeživšího nalezeného v Murphyho chatě. Ale Houghtonová výslovně varuje: pro obvinění z vraždy dětí nebyly pevné důkazy. Keseberg čelil veřejnému lynči v tisku, nikoli soudu. V pozdějším civilním sporu pro pomluvu získal symbolické odškodné, jeden dolar.

Zachránce cizích dětí

Co Eddy udělal poté, je možná nejpozoruhodnější část celého příběhu. Místo zhroucení pokračoval v záchraně. Z Murphyho chaty vyvedl Simona Murphyho a tři malé Donnerovy dívky, Frances, Georgii a Elizu. Tamsen Donnerové, matce dívek, slíbil, že její děti zachrání, „nebo při tom zemře.“ Slovo dodržel. Děti přežily.

Z celé výpravy nakonec zahynulo podle různých zdrojů 36 až 41 lidí; rozdíl plyne z toho, zda počítáme 81 lidí přímo uvězněných v horách, nebo širší skupinu 87 členů Donnerovy-Reedovy výpravy včetně těch, kteří odpadli dřív. Přežily zhruba dvě třetiny žen a dětí, ale jen třetina mužů. Eddy patřil k malé menšině dospělých mužů, kteří nejen přežili, ale ještě se vrátili nahoru pro další.

Co zůstává po legendě

Eddyho příběh se často vypráví jako příběh nadčlověka, muže, který holýma rukama skolil medvěda a přešel hory. Jenže nejsilnější moment není jeho síla. Je to vzdálenost. Vzdálenost mezi místem, kde bojoval o život ve Forlorn Hope, a chatou, kde jeho děti umíraly. Několik desítek kilometrů sněhu, které žádná lidská vůle nedokázala překonat dost rychle.

Dnes u jezera Truckee stojí Pioneer Monument v Donner Memorial State Park, žulový podstavec vysoký přesně 6,7 metru, jako vrstva sněhu v zimě 1846–1847. Návštěvnické centrum je otevřené celoročně. Sníh tam padá dodnes, jen přes něj už nikdo nemusí přecházet pěšky.