Proč skutečně vymřeli neandertálci? Vědci poprvé modelovali jejich osídlení jako ekologové a odpověď je v propojení skupin

Neandertálce nezahubilo klima ani přímá konkurence s Homo sapiens. Podle nové studie rozhodla křehkost sítě, která jejich rozptýlené skupiny spojovala.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Když tým vedený archeoložkou Ariane Burkeovou z Université de Montréal vzal archeologická naleziště a zpracoval je stejným způsobem, jakým ekologové modelují rozšíření ohrožených živočišných druhů, vypadl z dat překvapivě jednoduchý obraz. Území vhodná pro neandertálce v Evropě nikdy úplně nezmizela, ani během nejdrsnějších klimatických výkyvů posledních šedesáti tisíc let. A překryv s prvními moderními lidmi nikdy nepřesáhl pět procent dostupného habitatu. Ani jedno z klasických vysvětlení tedy samo o sobě nestačí. Rozhodující byl způsob, jakým byly jednotlivé neandertálské skupiny propojeny, a jak snadno se ta síť rozbila.

Ekologický pohled na pravěké osídlení

Studie publikovaná v únoru 2026 v časopise Quaternary Science Reviews přistoupila k problému jinak než předchozí práce. Archeologická naleziště neandertálců a aurignackých sapiens posloužila jako „body výskytu“, přesně tak, jak botanici zaznamenávají místa, kde roste vzácná orchidej. K těmto bodům tým přiřadil klimatické a topografické proměnné a pomocí algoritmů Random Forest dopočítal, kde se v různých obdobích nacházel vhodný habitat. Rozlišení modelu bylo 15 × 15 kilometrů, vstupní data pokrývala roční i sezónní proměnné.

To ale byl teprve základ. Novinka spočívala v druhém kroku: na mapy vhodného habitatu autoři nasadili Hot Spot analýzu s distančním pásmem 200 kilometrů, vymezili deset klíčových regionálních pásem a pomocí nástroje pro optimální propojení regionů spočítali, jak silné a stabilní koridory mezi nimi vedou. Výsledkem nebyla jen mapa „kde žili“, ale mapa „jak byli propojeni“.

Výzkumný tým za studií není náhodný. Hominin Dispersals Research Group funguje od roku 2005 a dlouhodobě se zaměřuje na vliv klimatických změn na populační dynamiku pravěkých lidí. Dva předchozí habitatové modely (jeden pro neandertálce, druhý pro aurignacké sapiens) vznikly v roce 2024 a sloužily jako stavební kameny nové syntézy.

Síť, která držela pohromadě, a síť, která ne

Představte si skupinu dvaceti pěti až padesáti lidí, kteří potřebují zhruba 2 500 čtverečních kilometrů ročního teritoria. Když lokální zdroje selžou (stáda migrují jinam, zima je příliš tvrdá), přežití závisí na tom, jestli existuje sousední skupina, kam se dá dočasně přesunout, kde se dají najít partneři, vyměnit informace. Modelované regionální pásmo pojme 175 až 570 jedinců. Samo o sobě to nestačí. Klíčové je, jestli je napojené na další.

A právě tady se oba druhy lišily. Sapiens vycházejí z modelu jako kompaktnější a lépe provázaní. Jejich síť se soustavně opírala o jižní a pobřežní trasy, přičemž středomořská pobřežní cesta fungovala jako páteřní koridor. Neandertálská síť vypadala jinak: regiony v jižní Itálii a na Balkáně byly jen volně navázané na západoevropská jádra. Mezi západem a východem Evropy se táhl křehký zlom.

Přitom celkové počty obou populací byly srovnatelné. Aurignacké populace čítaly odhadem 3 800 až 5 700 jedinců, neandertálské 3 325 až 5 700. Rozdíl nebyl v prostém počtu hlav. Byl v geometrii kontaktů.

Západ versus východ: dvě cesty k zániku

Studie ukazuje, že neandertálci nezmizeli všude ze stejného důvodu. V západní Evropě, kde se habitaty obou druhů nejvíc překrývaly, mohl být silnějším faktorem tlak sapiens, tedy konkurence o zdroje v klíčových oblastech. V jihovýchodní Evropě naopak dominovala izolace. Natažená, řídká síť kontaktů znamenala vyšší demografickou zranitelnost: méně partnerů, menší genetická rozmanitost, slabší pojistka proti lokálním krizím.

Jižní Ibérie přitom vychází jako neandertálské refugium, oblast, kde demografická odolnost vydržela nejdéle. Podporuje to i starší studie z roku 2022 publikovaná v Nature Ecology & Evolution, která ukázala, že jižní mesomediterránní a thermomediterránní pásma Pyrenejského poloostrova měla menší výkyvy produktivity ekosystému. Neandertálci tam prostě měli stabilnější zásobárnu.

Prostor dnešní střední Evropy včetně Česka studie řadí do širšího středoevropského pásu, který byl trvale významným neandertálským regionem a zároveň jednou z oblastí možného překryvu se sapiens. Nešlo o absolutní izolát, ale propojení s ostatními regiony bylo slabší než u sapiens.

Co se myslelo dosud, a co je jinak

Debata o vymření neandertálců má desítky let a několik soupeřících hypotéz. Axel Timmermann v roce 2020 modeloval scénáře, ve kterých samotné klimatické změny nestačily a k realistickému vymření byla nutná výrazná konkurenční výhoda sapiens. Jiný tým v roce 2017 publikoval v Nature Communications model, podle kterého výměnu populací vysvětlí prostá migrace a náhodný genetický drift, bez jakékoli selekční výhody.

Nová studie tyto přístupy neodmítá, ale přerámovává. Klima hrálo roli, jenže ne jako přímý zabiják, spíš jako síla, která přesouvala vhodné regiony a přestavovala koridory mezi nimi. Konkurence se sapiens fungovala, ale regionálně nerovnoměrně. A demografická zranitelnost nebyla daná jen malým počtem, ale architekturou sítě.

Důležitý je i genetický rozměr. Čerstvá studie v Nature z června 2026 analyzovala šestnáct pozdních neandertálských genomů a ukázala dvě věci najednou: neandertálci v severozápadní Evropě byli lokálně propojenější, než se dříve myslelo, ale zároveň u nich chybí průkaz recentní příměsi moderních lidí. Naopak všech třináct známých raných moderních Eurasijců starších než 40 tisíc let nese neandertálskou příměs; čtyři z nich měli neandertálského předka jen čtyři až deset generací zpět. Míšení tedy zřejmě častěji zvětšovalo genofond sapiens než neandertálců.

Co z toho plyne pro dnešek

Burkeová v univerzitním výstupu k práci výslovně vztahuje závěry ke současnosti: migrace, mobilita a opora v širších sítích pomáhají lidem přežít nejistotu. Dnešní hranice, nerovnosti a hustota osídlení dělají adaptaci složitější, ale princip zůstává. Přežívají společenství, která nejsou jen odolná sama o sobě, ale napojená na jiné skupiny, informace a únikové možnosti.

Neandertálci nebyli slabí. Nebyli hloupí. Jejich skupiny přežívaly desítky tisíc let v drsných podmínkách. Jenže když se krajina začala měnit rychleji, než stačili přebudovat kontakty, síť se rozpadla, a s ní i šance na přežití.