V Ralsku vznikl jeden z nejdivočejších lesů Česka. Lidé do něj nesmějí, v půdě leží nevybuchlá sovětská munice

Téměř 27 tisíc hektarů lesa, mokřadů a pískovců, kde 35 let po odchodu sovětských vojsk stát stále likviduje munici z půdy.

Foto: Rolf-Dresden - licence CC BY SA 3.0

Když v roce 1991 poslední sovětští vojáci opustili prostor Ralska, nechali za sebou kontaminovanou zem, zbytky střel zarostlé ve kmenech stromů a krajinu, do které desítky let běžný člověk nesměl vstoupit. Příroda ale neváhala. Za tu dobu, co tanky rozjížděly cvičné cíle a letadla bombardovala polygon u Hradčan, se kolem nich nerušeně rozrůstaly mokřadní olšiny, bučiny, rašelinné lesy a suché bory. Vznikla tak paradoxní divočina, ne navzdory armádě, ale díky její přítomnosti, která odřízla krajinu od zástavby, zemědělství i turistů. Dnes je Ralsko jedním z nejzachovalejších lesních celků v Česku. A zároveň místem, kde pyrotechnici pořád nacházejí to, co po sobě vojáci zapomněli odnést.

Divočina z donucení

Označit ralský les za „jeden z nejdivočejších v Česku“ není oficiální titul, ale opřít se o čísla lze snadno. Vojenské lesy a statky ČR spravují v Ralsku 26 920 hektarů lesní půdy, rozlohou srovnatelné s celým okresem Praha-západ. Podstatná část území spadá do CHKO Kokořínsko – Máchův kraj a do evropské soustavy Natura 2000. Uvnitř leží Národní přírodní rezervace Břehyně-Pecopala o rozloze 981 hektarů, kde se na jednom místě potkávají mokřadní olšiny, smrčiny, rašelinné biotopy i pískovcové skalní útvary.

Co dělá Ralsko výjimečným, není jen velikost. Je to nízká fragmentace. Žádné silnice první třídy, žádné průmyslové zóny, žádná satelitní městečka. Desetiletí vojenské uzávěry fungovala jako nechtěný experiment: co se stane s krajinou, když z ní odstraníte lidi. Výsledek dnes obývají vlci, v oboře Židlov běží program návratu zubra evropského a v rezervaci přežívají druhy, které jinde v Česku téměř vymizely – například hlízovec Loeselův, měkkyně bažinná, tesařík alpský nebo vážka jasnoskvrnná.

Co zůstalo v zemi

Příroda se vzpamatovala rychleji než stát. Sovětská armáda využívala Ralsko jako jeden z největších výcvikových prostorů ve střední Evropě. Letiště u Hradčan, střelnice, muniční sklady. Po odchodu vojsk zůstaly kontaminované podzemní vody, zamořená půda a v ní nevybuchlá munice.

Třicet pět let poté situace není uzavřená. VLS provozují vlastní pyrotechnickou skupinu, která při lesnických pracích naráží na munici a její fragmenty dodnes. Část předmětů se dostává k povrchu přirozenou vzlínavostí půdy, stačí silnější deště nebo jarní tání. Ministerstvo vnitra kvůli tomu drží v katastru Kuřívody stálou trhací jámu Pyrotechnické služby Policie ČR, vymezenou jako bezpečnostní území opatřením obecné povahy. Nalezená munice se tam likviduje řízeným odstřelem. Dokument neuvádí konečný termín, potřeba trvá, dokud se budou objevovat nálezy.

Ministerstvo životního prostředí ještě v roce 2011 popisovalo Kuřívody jako poslední aktivní oblast sanací ekologických škod v Ralsku. Aktuální veřejný přehled postupu pro rok 2026 se nám dohledat nepodařilo, což samo o sobě leccos vypovídá o tempu, jakým se dědictví studené války uklízí.