Na úpatí Krušných hor stojí zámek, kam jezdil Goethe i Beethoven. Pod ním se otevírá jáma hluboká desítky metrů

Barokní zámek nad lomem ČSA přežil tam, kde zmizelo sedm obcí, jezero i celá krajina. V polovině 80. let byl přitom oficiálně určen k likvidaci.

Foto: SchiDD - licence CC BY-SA 4.0

Kdo dnes stojí na jihovýchodním křídle Jezeří a dívá se dolů, vidí pod sebou měsíční krajinu: obří jámu povrchového lomu, který se k zámku přiblížil na vzdálenost stovek metrů. Žádná kulisa, žádná metafora, holá geologie a zbytky těžební infrastruktury přímo pod barokní fasádou. Přitom ještě v 18. století stál zámek uprostřed lesnatých krušnohorských svahů, obklopený parkovou krajinou, rybníky a vesnicemi. Všechno to zmizelo. Zámek ne.

Kde hrála lobkowiczká kapela

Příběh Jezeří začíná dávno před uhlím. Na skalním ostrohu nad dnešním Horním Jiřetínem vyrostl gotický hrad, který rod Lobkowiczů postupně přebudoval na reprezentativní barokní sídlo s půdorysem písmene H. Za knížete Františka Josefa Maxmiliána z Lobkowicz tu fungovala dvaadvacetičlenná zámecká kapela a Jezeří patřilo k významným hudebním centrům střední Evropy.

Právě František Maxmilián byl jedním z nejdůležitějších Beethovenových mecenášů. Skladatel mu dedikoval třetí, pátou i šestou symfonii a Lobkowicz patřil ke trojici šlechticů, kteří Beethovenovi zajistili pravidelné roční stipendium. Podle správy zámku i organizace Europa Nostra se na Jezeří uskutečnilo soukromé provedení Beethovenovy Eroiky v roce 1804. Akademické beethovenovské zdroje nicméně kladou první soukromé provedení třetí symfonie do Lobkowiczova paláce ve Vídni, a to 9. června téhož roku. Jisté je jedno: vazba Beethoven–Lobkowicz–Jezeří existovala a byla silná. Jak přesně zněla Eroika pod krušnohorskými klenbami, zůstává otázkou pro muzikology.

Sedm obcí, které nepřežily

Ve 20. století se ke krušnohorskému ostrohu začal přibližovat velkolom Československé armády. Povrchová těžba hnědého uhlí postupně pohltila Ervěnice, Nové Sedlo, Komořany, Třebušice, Dřínov, Albrechtice i Dolní Jiřetín. Zmizelo jezero, zmizely silnice, zmizely celé čtvrti. Velkostroje se zahryzávaly do svahů stále blíž k zámku.

V 70. letech byla rekonstrukce Jezeří odložena na neurčito. Správa dostala zákaz i běžné údržby; zanedbaný stav se úředně zdůvodňoval „neujasněnou situací v těžbě“. Na dobových mapách člověk zámek marně hledal. V polovině 80. let padlo rozhodnutí: Jezeří půjde k zemi, prioritu má uhlí.

Obrat přišel zdola, doslova. Geologické průzkumy z let 1973–1980 odhalily, že další postup těžby hrozí masivním sesuvem krušnohorských svahů. Nejde jen o památku, jde o stabilitu celého masivu. K geologům se přidali novináři a veřejnost. Koncem roku 1987 pak architekt Karel Císař připravil záchranný projekt. Od roku 1988 běžely první stabilizační práce. Byl vytyčen ochranný pilíř sahající ke spodnímu okraji zámeckého parku. Ekologické těžební limity z roku 1990 pak ochránily i Horní Jiřetín a Černice, poslední obce, které lomu ještě stály v cestě.

Druhé zachraňování

Po revoluci získal Martin Lobkowicz zámek v restituci. Jenže obnova silně devastované památky přesahovala možnosti rodiny. V roce 1996 Jezeří daroval státu. Bylo to pragmatické rozhodnutí, ne gesto rezignace; bez státních peněz by zámek dál chátral.

Od té doby probíhá postupná rekonstrukce pod správou Národního památkového ústavu. V roce 2020 zařadila Europa Nostra Jezeří mezi sedm nejohroženějších památek Evropy. Samotný titul nepřinesl peníze, ale fungoval jako katalyzátor mezinárodní pozornosti a expertní podpory. O tři roky později, 1. července 2023, se Jezeří stalo národní kulturní památkou. Ministerstvo kultury sice upozornilo, že vyšší kategorie automaticky neznamená nové peníze ze státního rozpočtu, ale status NKP otevírá dveře k dotačním titulům, třeba výzvám IROP zaměřeným právě na revitalizaci národních kulturních památek.

Dnes zámek nabízí tři prohlídkové okruhy. Komentovaná trasa „Zámecké interiéry“ provede návštěvníky patnácti místnostmi během hodiny. „Okruh s výhledem“ ve druhém patře jihovýchodního křídla ukazuje panorama velkolomu ČSA a instalaci o zaniklých obcích; v druhé polovině července 2026 je ovšem přístupný jen v neděli. Třetí trasa bez průvodce vede přízemím a sklepy: stříbrnice, pokoje kapucínů, lovecké sály, oratoř. Vstupné se pohybuje od 100 do 140 korun.

Česká unikátnost, o které se málo mluví

V Česku existují i jiné památky poznamenané těžbou. Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě byl kvůli postupu lomu v roce 1975 přesunut o 841 metrů, což byl technický unikát, ale zároveň důkaz, že staré město bylo obětováno. V Karviné-Dolech se kostel sv. Petra z Alkantary naklání následkem hlubinné těžby, která pod ním snížila terén o 37 metrů. Jezeří je ale jiný případ. Tady nešlo o přesun ani o pozvolný pokles. Tady celé zámecké sídlo viselo nad aktivním povrchovým lomem a rozhodovalo se, jestli padne, nebo ne.

Srovnání s velkými českými zámky je záměrně nepřesné. Hluboká je romantická přestavba inspirovaná Windsorem, Lednice anglická novogotika zasazená do komponované krajiny, Český Krumlov vrstevnatý komplex budovaný pět století. Jezeří nemá jejich lesk ani návštěvnické zázemí. Má něco jiného: syrovost. Správa sama mluví o „původnosti běhu času“ a pokračujících rekonstrukcích. Kdo hledá dokonale restaurovaný interiér, bude zklamaný. Kdo chce vidět místo, kde se střetla aristokratická Evropa se státní destrukcí krajiny, nenajde v Česku nic silnějšího.

Jak se tam dostat

Autem je to 16 kilometrů z Mostu nebo 12 z Litvínova přes Horní Jiřetín a Černice. Bez auta je nejbližší autobusová zastávka v Černicích, odkud je to tři kilometry pěšky do kopce. V létě 2026 je zámek otevřený denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin, poslední prohlídka hlavní trasy začíná v 17:00.

Stojí za to přijet i kvůli cestě samotné. Silnice z Černic stoupá podél zbytků zámeckého parku, po levé straně se otevírá pohled na lom. Nahoře čeká barokní fasáda, pod ní propast. Ten kontrast není dramaturgický trik, je to prostě Jezeří.