Bílí červi vytvářejí v moři útesy podobné korálům. Jejich filtrace vody je tak silná, že kolem nich hynou celé ekosystémy

Invazní červ Ficopomatus enigmaticus staví v mělkých lagunách vápnité útesy metrových rozměrů a dokáže v jejich okolí srazit obsah fytoplanktonu o více než polovinu.

Foto: Duane Cox - licence CC BY 3.0

Představte si lagunu, kde se dno za pár desetiletí změní k nepoznání. Měkký bahnitý sediment nahradí tvrdé, bílé, členité struktury připomínající korálový útes, jenže místo korálů je tvoří tisíce drobných mnohoštětinatých červů, z nichž každý obývá vápenitou trubičku dlouhou sotva dva až čtyři centimetry. Přesně to se stalo v argentinské laguně Mar Chiquita, kde druh známý jako australský trubičnatec za necelé čtvrtstoletí obsadil přes 86 % plochy. A není to jen argentinský problém. Stejný organismus už dávno žije ve Středomoří, v Jadranu i v přístavech na britském pobřeží.

Útesy z trubic: architektura, kterou nikdo neobjednal

Jednotlivé trubice Ficopomatus enigmaticus jsou nenápadné, bílé, křehké, pár centimetrů dlouhé. Jenže červi se usazují ve shlucích, trubice srůstají a během let vznikají kompaktní vápnité útvary plné dutin a škvír. V Mar Chiquita výzkumníci zdokumentovali útesy vysoké půl metru s průměrem až sedm metrů. Menší struktury postupně srůstají do rozlehlých platforem, které fyzicky přestavují dno laguny.

Podobnost s korálovými útesy je funkční, ne příbuzenská. Oba typy vytvářejí trojrozměrný tvrdý habitat, nabízejí úkryt dalším organismům a mění proudění vody kolem sebe. Rozdíl je v měřítku a prostředí: trubičnatec nestaví v otevřeném tropickém oceánu, ale v brakických lagunách, estuáriích a marinách, tedy přesně tam, kde se protíná sladká a slaná voda a kde bývá bohatá, ale zranitelná potravní síť.

Filtrační stroj, který vysává základ potravní pyramidy

Každý červ v trubici je filtrátorem. Korunkou chapadélek zachytává fytoplankton, rozsivky, obrněnky i drobné živočišné buňky. Jeden jedinec toho moc nezmůže. Tisíce jedinců na metru čtverečním útesové struktury ale fungují jako biologická čistírna, která z protékající vody odebírá obrovský podíl planktonní biomasy.

Čísla z argentinských studií jsou výmluvná. V krátkodobých experimentech dokázaly kolonie odstranit přes 50 % vstupní biomasy všech sledovaných planktonních složek během zhruba hodiny a půl. Nejvyšší účinnost měli červi na penátních rozsivkách a heterotrofních obrněnkách. V samotné laguně Mar Chiquita pak letní měření ukázala pokles chlorofylu, základního ukazatele množství fytoplanktonu, až o 56 % v bezprostředním okolí útesů.

Důsledky se přitom řetězí. Méně fytoplanktonu znamená méně potravy pro zooplankton. V letních měsících badatelé zaznamenali u perloočkovitých korýšů (cladocer) až padesátinásobný propad početnosti v blízkosti útesů oproti kontrolním plochám. A to není všechno: útesy zpomalují proudění, zvyšují usazování jemného sedimentu a na dně pod nimi vznikají organicky přesycené, místy až bezkyslíkaté vrstvy. Některé původní druhy mnohoštětinatců z měkkého dna ustupují, zatímco oportunní a další nepůvodní organismy nacházejí v dutinách útesů nový domov.

Z Austrálie přes lodní trupy do celého světa

Navzdory přídomku „australský“ není původ druhu zcela jistý. Přehledová práce novozélandského Cawthron Institute z roku 2023 upozorňuje, že trubičnatec mohl být do Austrálie sám zavlečen z pobřeží Indie. Ať už je pravlast jakákoli, po světě se šíří hlavně na trupech lodí a v balastní vodě. V Evropě je doložen od roku 1921, v Severní Americe od dvacátých let a v Argentině od čtyřicátých let minulého století.

Podstatné je, že druh dávno žije tam, kam jezdíme na dovolenou:

• Chorvatsko — estuár řeky Krky, delta Neretvy.
• Černá Hora — Ulcinjská salina, první nález publikován v roce 2023.
• Albánie — pobřeží Jadranu.
• Itálie — Benátská laguna a další lokality.
• Francie, Británie, Turecko, Řecko — přístavy, mariny, estuária.

Klíčovým faktorem dalšího šíření je teplota. Trubičnatec se masově rozmnožuje při teplotě vody nad 18 °C. Oteplování moří proto nepůsobí jako stres, ale jako pozvánka: prodlužuje reprodukční sezónu a otevírá severněji položené lokality, včetně vstupu do Baltu a Severního moře.

Proč je trubičnatec jiná liga než lví ryba nebo žaludovci

Invazní druhy v moři škodí různými mechanismy. Lví ryba v Karibiku decimuje populace ryb a bezobratlých jako nenasytný predátor. Zelený krab ničí porosty mořské trávy a likviduje mlže. Žaludovci na lodních trupech zvyšují odpor a spotřebu paliva, ale jinak prostředí příliš nemění.

Ficopomatus enigmaticus operuje na úplně jiné úrovni. Je takzvaný ekosystémový inženýr, organismus, který přestavuje samotnou fyzickou podobu stanoviště. Mění dno z měkkého na tvrdé, přesměrovává proudění, ovlivňuje sedimentaci a zároveň odčerpává základ celé potravní pyramidy. Žádný z výše jmenovaných invazních druhů tohle všechno nedělá najednou.