Studie inteligence koček skončila fiaskem: subjekty odcházely z testů. Závěry ale mění pohled na kočičí myšlení

Ze 26 koček jich sedm opakovaně opustilo testovací místo nebo přestalo reagovat na jakoukoli potravu. Experiment přesto pokračoval a jeho výsledky dodnes rezonují v kognitivním výzkumu zvířat.

Foto: Pixabay

Rok 2005, Budapešť. Tým etologa Ádáma Miklósiho z univerzity ELTE navštěvuje domácnosti majitelů, kteří chovají kočku i psa zároveň. Cíl je prostý: porovnat, jak oba druhy reagují na lidské komunikační signály a jak se chovají, když narazí na problém, který nejde vyřešit. Jenže víc než čtvrtina kočičích subjektů odmítne hrát podle pravidel. Třikrát po sobě odejdou od aparatury, a jsou ze studie venku. S nimi vypadne i pět psů z párového designu. Na první pohled fiasko. Na druhý pohled klíčová informace o tom, co vlastně měříme, když měříme „inteligenci“.

Sedm koček, které odešly

Studie publikovaná v Journal of Comparative Psychology začínala s 26 kočkami a stejným počtem psů žijících ve společných domácnostech. Aby kočka postoupila do hlavních testů, musela splnit alespoň dvě ze tří vstupních kritérií, mimo jiné ochotu přijímat potravu v přítomnosti neznámého experimentátora. Sedm koček neprošlo. Buď opakovaně opouštěly místo pokusu, nebo je nešlo motivovat žádným druhem jídla.

Miklósiho tým už tehdy věděl, že přítomnost cizí osoby kočkám výrazně zhoršuje chování. Proto testoval doma, ne v laboratoři. Ani to nestačilo. A právě tady začíná příběh, který je zajímavější než samotné skóre v testu.

Co ukázal neřešitelný úkol

Zbylých devatenáct koček a jednadvacet psů prošlo sérií pokusů. Nejzajímavější byl takzvaný neřešitelný úkol: zvíře vidělo, jak experimentátor schová potravu do misky pod deskou, ale přístup k ní byl zablokovaný. Otázka zněla: co udělá?

Psi rychle přepnuli do sociálního režimu. Střídali pohled mezi problémem a člověkem, dívali se na majitele dříve a déle. Celých 85 % psů toto střídání pohledů předvedlo. U koček jen 42 %. Kočky místo toho déle samy manipulovaly s místem odměny: šťouchaly, hrabaly, zkoušely se dostat k potravě vlastními silami. Na majitele se podívaly později a na kratší dobu.

Důležité je, co z toho neplyne. Neplyne z toho, že kočky jsou hloupější. Ani že jsou chytřejší. Plyne z toho, že v situaci, kdy pes hledá sociální nápovědu, kočka trvá na vlastním řešení. Jiná strategie, ne horší strategie.

Problém není kočka, problém je design

Sedmnáct let po Miklósiho studii vyšla práce, která jeho pozorování zasadila do širšího rámce. Studie Uccheddu a kolegů z roku 2022 ukázala, že téměř 60 % koček nezvládlo habituaci v laboratorním prostředí napoprvé. Všichni psi ano. Bez výjimky.

To je číslo, které mění optiku. Když většina koček selže ještě před začátkem testu, problém není v kočičí kognici, ale v tom, že testovací protokoly vznikaly pro psy. Psi byli tisíce let selektováni na spolupráci s člověkem, na ochotu plnit úkoly v cizím prostředí, na orientaci podle lidských gest. Kočky domestikace formovala jinak: k toleranci lidské blízkosti, ne ke kooperativní práci.

Studie z roku 2023 publikovaná v Scientific Reports to potvrdila z jiného úhlu. Psi byli v laboratorním testu ukazování testovatelnější i individuálně úspěšnější. Ale výsledky koček silně závisely na tom, zda výzkumníci započítali pokusy, ve kterých kočka prostě neudělala žádnou volbu. Když je započítali jako chybu, kočky propadly. Když ne, rozdíl se zmenšil. Metodická volba, ne kognitivní schopnost, rozhodovala o verdiktu.

Co vlastně měříme

Přehledová práce z roku 2024 shrnuje důkazy pro kočičí objektovou permanenci, pracovní i dlouhodobou paměť, citlivost na lidské emoce a stabilní osobnostní rozdíly mezi jedinci. Věda jejich schopnosti dlouho podměřovala, ne proto, že by neexistovaly, ale proto, že je hledala nástrojem kalibrovaným na jiný druh.