Čínské chodidlo muselo být dlouhé jako mobilní telefon. Kdo nesplnil míru, neměl na sňatkovém trhu žádnou hodnotu

Chodidlo dlouhé tři palce, tedy zhruba sedm a půl centimetru, rozhodovalo o tom, zda se dívka stane manželkou, konkubínou, nebo služkou.

Foto: Rijksmuseum/Picryl

Když historička Amanda Foremanová poprvé vzala do ruky originální lotosové střevíčky z doby dynastie Čching, popsala je jedinou větou: jsou dlouhé jako iPhone a jen o něco širší. Nešlo o dobové čínské měřítko, ale o moderní pokus zprostředkovat šok z rozměru, do kterého se mělo vtěsnat lidské chodidlo. Střevíčky o délce dvanácti centimetrů, jaké dnes uchovává třeba British Museum, přitom v tehdejší Číně platily za velké. Ideál byl ještě menší. A za tím ideálem stál systém, který z několika centimetrů kosti a vaziva udělal měřítko ženské hodnoty.

Zlatý, stříbrný, železný lotos

Čínská společnost si vytvořila přesnou hierarchii. Chodidlo o třech palcích, takzvaný zlatý lotos, představovalo absolutní ideál. Čtyři palce znamenaly stříbrný lotos, stále ještě přijatelný. Pět palců a víc? Železný lotos, tedy ostuda. Tato stupnice nebyla jen poetickou metaforou. Fungovala jako sňatková a statusová zkratka, podle níž rodiny posuzovaly hodnotu budoucí nevěsty. Beverley Jacksonová, autorka knihy o erotické tradici svázaných chodidel, uvádí, že nejvýše ceněné konkubíny a luxusní prostitutky mívaly nohy o třech až třech a půl palcích. Lidová rčení to říkala bez obalu: „Svážeš nohy, staneš se nevěstou. Nesvážeš, skončíš jako služka.“

Realita byla složitější. Data z rozsáhlého výzkumu antropoložky Melissy Brownové, která s kolegy analyzovala přes 7 600 rozhovorů se staršími ženami z dvanácti čínských provincií, ukazují, že i mnoho žen bez svázaných chodidel se vdalo. Přesto tlak fungoval. Rodiny věřily, že menší noha otevře dceři cestu k lepšímu sňatku, vyššímu statusu, důstojnějšímu životu.

Dětské kosti lámané rukama matek

Proces začínal nejčastěji mezi pátým a osmým rokem věku, v některých regionech i dříve. Prováděly ho ženy: matka, babička, starší sestra, občas najatá specialistka. Čtyři menší prsty se zlomily a přitlačily pod chodidlo. Pata a přední část nohy se postupně stahovaly k sobě stále těsnějšími obvazy. Obvazy se pravidelně dotahovaly, kůže se myla, rány ošetřovaly.

Komplikace byly běžné:

• infekce a hnisavé vředy
• gangréna, někdy vedoucí ke ztrátě prstů či celé nohy
• septikémie, která mohla být smrtelná
• celoživotní omezení chůze, vyšší riziko pádů, problémy se vstáváním

Spolehlivý celostátní odhad úmrtí neexistuje. Historické zdroje ho nezachycují. Doložená je ale masivní trvalá invalidizace celých generací žen.

Nejpřekvapivější na celém systému je, že ho předávaly a udržovaly právě ty, které jím samy prošly. Foremanová to pojmenovává přímo: praxi podstupovaly, organizovaly a prováděly samy ženy. Brownová dodává, že tam, kde matka chyběla nebo nikdo neuměl vazbu správně udržovat, dívky někdy zůstaly nesvázané. Know-how se přenášelo z generace na generaci jako mateřská povinnost, jako investice do dceřiny budoucnosti. Ne jako krutost.

Ekonomika, ne jen krása

Starší výklad redukoval svazování chodidel na erotický ideál a mužskou fascinaci. Výzkum Brownové a Satterthwaite-Phillipse přinesl zásadní korekci. Autoři na datech z vnitrozemských provincií ukázali, že praxi držela i domácí ekonomika. Ženy se svázanými chodidly nemohly pracovat na poli, ale mohly sedět u tkalcovského stavu. Předení bavlny a tkaní látek bylo v mnoha regionech hlavním příjmem domácnosti, a dívka připoutaná k lavici pracovala víc a utéct nemohla.

Proto se zákazům dlouho nedařilo praxi zlomit. Pozdně čchingské reformy z let 1898 a 1902, republikový zákaz z roku 1912, nic z toho nestačilo. Rozhodující zlom přišel až s levnými průmyslovými textiliemi, železnicí a silnicemi, které vzaly rodinám ekonomický důvod nohy svazovat. Tam, kde domácí výroba ztratila smysl, zmizelo i svazování. V odlehlých venkovských oblastech přesto přežívalo do čtyřicátých, místy i padesátých let dvacátého století.

Kdo si nohy nevázal

Praxe byla rozšířena především mezi Chankami. Mančuské ženy si nohy nevázaly; ženy se svázanými chodidly dokonce nesměly ani do císařského harému. Místo lotosových střevíčků nosily vysoké platformové boty. Nohy si nevázaly ani ženy z etnika Hakka ani příslušnice většiny dalších etnických skupin mimo Chany. Na jihu Číny, kde ženy pracovaly v zemědělství a mobilita byla ekonomicky nezbytná, bylo svazování chodidel výrazně méně rozšířené.

Extrémní, kostně deformující forma, kterou si dnes s tématem spojujeme nejčastěji, navíc vrcholila až za dynastie Čching. Starší songské a mingské elitní formy byly podle bioarcheologických nálezů mírnější a nemusely ještě tak výrazně měnit kostru chodidla. To, co vnímáme jako tisíciletou tradici, mělo ve skutečnosti svůj nejbrutálnější vrchol v posledních třech staletích.

Poslední generace

Fotografka Jo Farrellová od roku 2005 dokumentovala ženy, které svazováním prošly. Našla jich přes padesát, některým bylo přes sto let. Žily na čínském venkově, s omezenou chůzí, závislé na okolí. Pokud dnes ještě některé z nich žijí, jde o poslední jednotlivkyně, živé připomínky systému, který z dětského chodidla udělal směnnou hodnotu na trhu, kde se obchodovalo s budoucností žen.