Dámy sbíraly dokonce i jeho použité kapesníčky. Liszt ukazuje, že davové nadšení kolem hudebních idolů vzniklo dávno před popem

Dávno před Elvisem i Beatles existoval muž, jehož koncerty vyvolávaly davovou extázi. Jmenoval se Franz Liszt a jeho fanynky kradly vše, čeho se dotkl.

Foto: Hadikarimi - licence CC BY-SA 4.0

Když v březnu 1840 dorazil třiadvacetiletý klavírista Franz Liszt do Prahy, měl odehrát čtyři koncerty. Skončilo jich šest, další dva musely být narychlo přidány, protože poptávka po vstupenkách byla nezvladatelná. Dobový pražský list Bohemia psal, že Liszt „získává auditorium útokem“ a že jeho hra má „skutečně magický účinek“. Publikum si vynutilo opakování Schubertova Erlköniga. A to byl teprve začátek turné, které z uherského pianisty udělalo první celoevropskou koncertní superhvězdu. Ne metaforicky. Doslova, se vším, co k tomu patří: sběrem osobních relikvií, davovým šílenstvím i mediální mašinérií, která celý fenomén živila a pojmenovala.

Lisztomanie: diagnóza, ne přezdívka

Slovo „Lisztomanie“ nevymysleli fanoušci. Razil ho v roce 1844 básník Heinrich Heine, a nemyslel to jako kompliment. Pojem měl kvazimedicínský nádech, jako by šlo o epidemii, o kolektivní horečku, kterou je třeba diagnostikovat. Heine tím reagoval na to, co viděl v berlínských a dalších německých sálech na počátku čtyřicátých let: ženy, které se rvaly o Lisztovy odložené rukavice, schovávaly jeho použité kapesníky jako relikvie, uchovávaly nedopalky jeho doutníků, ba dokonce sedlinu z jeho kávového šálku.

Podle Library of Congress šlo o systematický sběr tělesných „stop“ po hvězdě – pramenů vlasů, osobních předmětů, čehokoli, co neslo stopu fyzické blízkosti. Dobové zprávy zmiňují i ženy házející na pódium spodní prádlo. Část tehdejší společnosti fenomén patologizovala, mluvila o fyziologické reakci a strachu z „nákazy“. Jiná část ho živila obdivem, společenskou prestiží koncertní účasti a novinovými sloupky. Obě strany ale potvrzovaly totéž: nic takového kolem jednoho hudebníka Evropa dosud nezažila.

Architekt vlastní slávy

Liszt nebyl jen obětí obdivu. Byl jeho architektem. Právě on proměnil koncert z kolektivní přehlídky několika interpretů v sólový večer jedné hvězdy. Sám pro tento formát údajně použil formulaci „Koncert jsem já.“ A myslel to vážně.

Změnil polohu klavíru na pódiu tak, aby publikum vidělo jeho profil a lépe slyšelo zvuk nástroje. Začal hrát zpaměti, což v jeho době nebylo běžné, a proměnilo to vystoupení z interpretace not v dramatický výkon. Na jeviště přicházel jako hvězda, nikoli jako řemeslník. Celý večer byl inscenován kolem jeho osobnosti, jeho gest, jeho těla u klavíru.

Tyto inovace, jak připomíná Colorado Public Radio, přetrvaly dodnes. Každý klavírní recitál, na kterém sedí jeden interpret před publikem a hraje zpaměti, je v jistém smyslu dědicem Lisztova formátu. Nebyl to jen charismatický pianista. Byl to muž, který vynalezl moderní koncert.

Proč právě tehdy, proč právě on

Lisztův vzestup nebyl náhoda. Padl do přesného souběhu okolností, které poprvé v dějinách umožnily vznik hudební celebrity moderního typu. Hudba se emancipovala od dvorské patronace, koncerty se staly komerčními událostmi financovanými z prodeje vstupenek. Silnější koncertní křídla umožnila naplnit sály pro tisíce lidí: v Miláně a Petrohradu hrál Liszt před více než třemi tisíci posluchačů. Romantický kult génia dodal ideologický rámec, ve kterém virtuos nebyl služebníkem publika, ale polobohem. A sílící tisk dodal distribuční kanál pro slávu.

Liszt samozřejmě nebyl první hudebník, kterého publikum zbožňovalo. Akademická literatura z Cambridge University Press připomíná linii sahající od Mozartova zázračného dítěte přes Paganiniho po Chopina. Ale žádný z nich nespojil všechny prvky dohromady tak jako Liszt: sólový recitál, celoevropské turné trvající osm let (1839–1847), vědomou práci s image a fanouškovské rituály soustředěné na osobu interpreta. Oficiální lisztovská biografie ho přímo označuje za tvůrce moderního sólového recitálu a konstatuje, že žádný instrumentální performer před ním neměl tak bezmezné oslavy.

Beatles 19. století? Ano i ne

Srovnání s Beatlemanií se nabízí a má své opodstatnění. V obou případech jde o idolizaci osoby, sbírání fyzických stop po hvězdě, přehřáté publikum a status události, u které se „musí být“. Davový efekt naživo (křik, extáze, vynucené přídavky) je strukturálně totožný.

Rozdíl je v infrastruktuře. Liszt fungoval bez nahrávek, bez rozhlasu, bez televize. Jeho slávu šířily turné, salony a tisk, ne desky a klipy. Koncertní prostor byl sociálně užší, do sálu se dostal ten, kdo si mohl dovolit vstupenku a měl společenský status na to, aby tam patřil. A Heineho „Lisztomanie“ měla ironicko-diagnostický rozměr, který pozdější „Beatlemania“ postrádala. Přesnější je proto mluvit o předobrazu, o raném ekvivalentu, ne o mechanicky totožném jevu.

Co je ale podstatné: celý vzorec moderního hudebního idolství (hvězda stojí sama v centru večera, objíždí kontinent, publikum konzumuje její osobnost a tělesné stopy, média tomu dávají jméno) existoval už sto dvacet let před tím, než čtyři Liverpooláci vystoupili v Ed Sullivan Show.

Kde Liszt žije dnes

V roce 1848 Liszt ukončil dráhu kočujícího virtuosa a přijal stabilní angažmá ve Výmaru. Dá se v tom číst únava z vyčerpávajícího turné modelu, který sám vytvořil. Ale jeho formát přežil. Dnes jeho hudba zní na International Franz Liszt Piano Competition v Utrechtu, v koncertním provozu budapešťské Lisztovy akademie i na festivalu v jeho rodišti Raiding v Burgenlandu. Není to muzeální rarita. Je to živý repertoár, který pianisté hrají proto, že technicky i emocionálně pořád funguje.