Plán „Stav nula“ počítal s uzavřením měst a armádou na silnicích. ČSSR ho držela v tajnosti až do roku 1989
V Rakovníku čekalo 94 tanků na signál k přesunu do Prahy. Stačil jeden rozkaz, ten ale naštěstí nikdy nepřišel.
Obsah článku
20. listopadu 1989, tři dny po masakru na Národní třídě, vyhlásil ministr vnitra třetí stupeň takzvaných mimořádných bezpečnostních opatření. V kasárnách se rušily dovolené, na dvory najížděla nákladní auta a u vybraných útvarů se aktualizovaly seznamy vojáků určených k nasazení proti civilistům. Běžný Pražan o tom nevěděl. Mechanika režimu byla navržená tak, aby zůstala neviditelná, dokud by se neprojevila v ulicích, v dopravě a v tichu rozhlasových přijímačů. Pod označením, které se v pozdějších popularizačních textech objevuje jako „Stav nula“, se skrývá souběh několika utajovaných krizových plánů, jejichž archivní stopa je dnes čitelná a mrazivě konkrétní.
Tři plány, jeden účel
V otevřených archivních fondech se nepodařilo dohledat jediný dokument přímo nadepsaný „Stav nula“. To ale neznamená, že jeho obsah neexistoval. Funkční jádro toho, co se pod tímto názvem traduje, tvoří trojice vzájemně provázaných operačních plánů:
- MBO (Mimořádná bezpečnostní opatření) – interní režim zvýšené pohotovosti bezpečnostních složek a armády, odstupňovaný do několika úrovní. Na třetím stupni se počítalo se součinností Lidových milicí, vojenských správ ČSLA a přistavením techniky.
- Vlna – převzetí nebo ochrana rozhlasu, televize a telekomunikačních spojů. Cílem bylo zabránit „nežádoucímu“ vysílání a zajistit, že informační kanály zůstanou pod kontrolou státu.
- Norbert – evidence a v mimořádné situaci internace takzvaných nepřátelských osob. Šlo o předem sestavené seznamy lidí, které režim považoval za potenciální organizátory odporu.
Právě toto rozlišení je klíčové, protože v popularizačních textech se všechny tři akce často slévají do jednoho „plánu“. Ve skutečnosti šlo o paralelní nástroje jednoho represivního aparátu: Vlna měla umlčet informační kanály, Norbert neutralizovat konkrétní lidi a MBO poskytnout silovou zálohu pro případ, že by běžný policejní dohled přestal stačit.
Tanky v Rakovníku, vysílač na Prostějovsku
Síla těchto plánů nespočívala v abstraktní hrozbě. Spočívala v logistice. Podle Vojenského historického ústavu byl u 2. tankového pluku v Rakovníku vyčleněn celý pluk (94 tanků a 10 bojových vozidel pěchoty) pro případ rozkazu k přesunu směrem na Prahu. U dalších útvarů se přistavilo dvacet nákladních automobilů, omezily se vycházky a aktualizovaly seznamy vyčleněných vojáků. Velitel jedné z určených čet věděl, že úkolem jeho jednotky je potlačení demonstrace „protisocialistických živlů“ v hlavním městě.
A nešlo jen o Prahu. V archivní pomůcce oddělení StB Prostějov je evidován dokument z roku 1989 nazvaný „Akce VLNA – plán ochrany objektu rozhlasového vysílače Dobrochov“. Režim měl připravené okresní varianty zásahu až na úroveň jednotlivých vysílačů. Každý objekt, který mohl šířit informace mimo kontrolu státu, měl svůj scénář obsazení.
Projekt Vlna přitom nebyl improvizací posledních měsíců. Federální ministerstvo vnitra ho zpracovalo už v polovině sedmdesátých let jako preventivní opatření proti „zneužití“ rozhlasu a televize v krizových situacích. XI. správa SNB ho udržovala a aktualizovala více než dekádu, než přišel listopad 1989.
Listopadová časová osa: pět dnů na hraně
Chronologie posledních dnů režimu ukazuje, jak blízko měla mašinérie ke spuštění.
17. listopadu zasáhly bezpečnostní složky ministerstva vnitra proti studentské demonstraci na Národní třídě. Armáda v tu chvíli ještě nebyla ve hře; vyhlášena byla pouze takzvaná MBA, nižší stupeň pohotovosti, o němž ČSLA ani nemusela být informována.
20. listopadu ministr vnitra přešel na MBO třetího stupně. Armádní útvary vstoupily do pohotovosti. Současně byla vyhlášena akce Vlna 2, aktivace plánů na převzetí mediálních a spojových objektů. V Rakovníku čekal tankový pluk na signál.
21.–26. listopadu zůstávaly vojenské jednotky v pohotovosti. Rozkaz k nasazení ale nepřišel. Generální stávka 27. listopadu ukázala rozsah občanského odporu a akce Vlna 2 byla zrušena.
28. listopadu bylo MBO sníženo na první stupeň. 11. prosince bylo definitivně ukončeno. A 22. prosince 1989 ministr obrany Miroslav Vacek zrušil rozkaz o vyčlenění sil a prostředků pro MBO. Dokumentaci nařídil zapečetit, nikoli zničit. Část materiálů ještě v květnu 1990 směřovala ke skartaci, ale komise zachránila alespoň torza.
Polsko jako zrcadlo: tam to spustili
Československý model nebyl v rámci východního bloku ojedinělý. Nejbližší srovnání nabízí Polsko, kde se 13. prosince 1981 to, co v ČSSR zůstalo v přípravě, skutečně rozjelo. Operace „Azalia“ znamenala obsazení budov Polského rozhlasu a televize armádou a milicí. Následoval zákaz stávek a shromáždění, zavedení propustek pro pohyb mezi městy a nasazení vojenských komisařů do podniků. Podle polského Institutu národní paměti šlo o koordinovaný úder proti celé společnosti provedený v řádu hodin.
Logika byla totožná: kontrola médií, neutralizace opozice, armáda jako záloha. Rozdíl spočíval v tom, že polský režim měl osm let předtím odvahu, nebo spíše zoufalství, stisknout spoušť. Československý aparát v listopadu 1989 váhal. A to váhání rozhodlo.
Kde dnes hledat stopy
Systematické zpřístupnění archiválií bezpečnostních složek umožnil až zákon č. 181/2007 Sb., na jehož základě vznikl Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek. Veřejné badatelny fungují v Praze na adrese Na Struze 3 a v Brně-Kanicích; od roku 2016 je část digitalizovaných materiálů přístupná na dálku přes eBadatelnu. ÚSTR navíc na svém webu zveřejňuje vybrané dokumenty k roku 1989 včetně denních situačních zpráv Federálního ministerstva vnitra.
Dnešní Česká republika má samozřejmě také krizové plány: stav nebezpečí, nouzový stav, stav ohrožení státu. Vyhlašují je hejtmani, vláda nebo Parlament podle zákona, s časovými limity a pod veřejnou kontrolou. Funkční podobnost s tehdejšími scénáři existuje jen v tom, že stát má připravené postupy pro ochranu kritické infrastruktury. Chybí v nich ale to podstatné: utajené seznamy lidí určených k internaci, stranická logika a aparát, jehož smysl stál na překvapení.
Devadesát čtyři tanků v Rakovníku nikdy nedostalo rozkaz vyjet. Ne proto, že by plány selhaly, ale proto, že milion lidí v ulicích udělal jejich spuštění politicky nemožným.