Disk z Faistu patří k nejslavnějším nerozluštěným nápisům minojského světa

Hliněný kotouč starý přes 3 700 let nese 241 otisků vyražených hotovými razidly, a přesto zůstává jedním z nejkratších a nejzáhadnějších textů starověku.

Foto: asb - licence CC BY-SA 4.0

Představte si, že najdete jedinou stránku knihy vytištěné tisíce let před Gutenbergem. Písmo je zřetelně otištěné, znaky ostré, řádky úhledně spirálovitě stočené. Jenže kniha nemá žádnou další stránku, žádný slovník, žádný překlad. Přesně v takové situaci se archeologie nachází od 3. července 1908, kdy italský archeolog Luigi Pernier vytáhl z podzemní místnosti paláce ve Faistu na jižní Krétě malý hliněný disk o průměru zhruba šestnáct centimetrů. Od té chvíle uplynulo víc než století bádání a desítky pokusů o rozluštění. Žádný z nich se ale neprosadil natolik, aby ho vědecká obec přijala.

Razidla místo rydla

Většina starověkých nápisů vznikala tak, že písař vzal rydlo a vyryl znaky do hlíny, kamene nebo vosku. Disk z Faistu funguje jinak. Každý ze 45 typů znaků (postavy, zvířata, rostliny, geometrické tvary) byl nejprve vyřezán do malého razidla. To se pak vtlačovalo do ještě vlhké hlíny, znak po znaku, ve spirále od okraje ke středu. Obě strany disku pokrývá dohromady zhruba 241 otisků uspořádaných do 61 skupin oddělených svislými čárkami.

Princip je v podstatě totožný se sazbou z pohyblivých liter: hotový nástroj, opakovatelný otisk, standardizovaný tvar. Právě proto se o disku mluví jako o „starověké tiskárně“. Analogie je z technologického hlediska přesná, ale nic neříká o tom, co text znamená.

Osamělý text bez klíče

Záhada disku nespočívá v nedostatku teorií. Od Pernierova nálezu se objevily desítky výkladů: rituální hymnus k minojské bohyni, kalendář, seznam měst, dokonce i stolní hra. Gareth Owens z Polytechniky na Krétě rozvíjí od roku 2014 interpretaci disku jako lyrického textu spojeného s kultem plodnosti; opakující se skupiny znaků podle něj připomínají refrén. Jenže i Owensova hypotéza naráží na stejnou bariéru jako všechny ostatní.

Problém spočívá v samotné povaze nálezu a dá se shrnout do jedné věty: disk je jediný svého druhu. Neexistuje druhý text ve stejném písmu, který by šlo porovnat. Neexistuje bilingvní nápis, žádná minojská obdoba Rosettské desky. A jazyk, kterým je disk psán, zůstává neznámý.

Pro srovnání: lineární písmo B, další egejské písmo z doby bronzové, rozluštil Michael Ventris v roce 1952 díky stovkám hliněných tabulek z více nalezišť, opakujícím se administrativním vzorcům a klíčovému zjištění, že jazykem je archaická řečtina. Lineární písmo A, starší minojské písmo, má k dispozici asi 1 370 dokumentů a 97 typů znaků, a přesto zůstává nerozluštěné. Disk z Faistu má jeden text, 45 znaků a 241 otisků. Poměr je drtivý.

Proč nepomůže ani umělá inteligence

V době, kdy strojové učení luští proteinové struktury a generuje texty k nerozeznání od lidských, by se čekalo, že starověký nápis na hliněném kotouči nebude problém. Opak je pravdou. Systematický přehled z roku 2024 řadí disk z Faistu do nejtěžší kategorie, takzvaného „typu III“: neznámý jazyk, neúplně jistý soubor znaků, téměř nulová trénovací data.

Algoritmus potřebuje vzory, aby se učil. U disku ale není proti čemu výstup ověřit. Chybí takzvaná referenční data (ground truth), která by sloužila jako měřítko správnosti. Počítač dokáže znaky roztřídit, spočítat jejich frekvenci a navrhnout statistické vzorce. Ale bez paralelního korpusu nedokáže říct, jestli spirála na straně A znamená modlitbu, nebo soupis zásob.

Co víme jistě, a co ne

Jisté je překvapivě málo. Disk pochází z kontextu minojské palácové kultury, datace se klade nejčastěji do 17. století př. n. l. Nálezová místnost, takzvaný prostor 101, obsahovala popel, uhlíky a spálené zvířecí kosti, což starší badatelé jako Alexiou interpretovali jako obětní kontext. Novější archeologické přehodnocení ale upozorňuje, že vrstva byla ve starověku narušena a funkci prostoru nelze uzavřít definitivně.

Podezření z padělku, které se občas vynoří, oslabuje jeden pozoruhodný detail: některé paralely ke znakům na disku byly nalezeny až desítky let po roce 1908. Například takzvaný „hřebenový znak“ se objevil na jiných předmětech z Faistu a podobnosti s minojskou ražbovou keramikou potvrdily, že technika razítkování do hlíny nebyla na Krétě zcela ojedinělá. Padělatel by v roce 1908 tyto paralely nemohl znát.

Dnes disk leží ve vitríně Heraklionského archeologického muzea na Krétě. Kdo nechce letět, může vidět repliku v Gipsotéce antického umění v Pise; Louvre vlastní sádrový odlitek, ale ten je uložený v depozitáři.

Co by muselo přijít

Aby se záhada pohnula z místa, musel by se objevit buď delší text ve stejném znakovém systému, nebo (ideálně) bilingvní nápis, kde by tentýž obsah stál vedle překladu do známého jazyka. Dosavadní „příbuzné“ nálezy, jako Arkalokhorská sekera nebo blok z Malie, pomáhají s kontextem, ale na rozluštění nestačí.

Disk z Faistu tak zůstává paradoxem: technologicky čitelný, obsahově němý. Razidla svou práci odvedla dokonale, po třech a půl tisíciletích je každý otisk ostrý. Chybí jen někdo, kdo by jim rozuměl.