Induské písmo se stále nepodařilo bezpečně rozluštit a brzdí poznání harappské kultury

Průměrný harappský nápis má pět znaků. Žádný dvojjazyčný klíč neexistuje. A vědci se přou, jestli vůbec čtou písmo.

Foto: ALFGRN - licence CC BY-SA 2.0

Roku 1872 vytáhl britský archeolog Alexander Cunningham z půdy v paňdžábské Harappě malou kamennou pečeť s podivnými znaky. Netušil, že drží v ruce fragment jedné z největších starověkých civilizací, a zároveň jednu z nejtvrdohlavějších záhad epigrafiky. Od té doby uplynulo víc než sto padesát let, z harappských lokalit se vynořilo přes 3 700 nápisů na nejrůznějších předmětech, a přesto nedokážeme přečíst jediný z nich. Ne proto, že by nám chyběla vůle nebo technologie. Chybí nám něco mnohem prostšího: dost textu a spolehlivý klíč.

Civilizace bez hlasu

Harappská, nebo také indská, civilizace patřila ve třetím tisíciletí před naším letopočtem k největším městským kulturám světa. Její města měla kanalizaci, standardizované váhy, specializovaná řemesla a obchodní sítě sahající až k Perskému zálivu. V British Museum je dodnes vystavena harappská pečeť vykopáná v sumerském Uru, v dnešním Iráku, tisíce kilometrů od Indu. O materiální kultuře tedy víme překvapivě mnoho. Jenže bez rozluštění písma neznáme vlastní hlas té civilizace: jak si říkala, jak pojmenovávala své úřady, božstva, komodity. Archeologie nám ukazuje scénu. Hlasy jejích aktérů však chybějí.

Znakový systém čítá kolem 400 různých znaků. Dochovaly se na steatitových pečetích a pečetidlech, keramice, terakotových tabulkách, kovových nástrojích, ozdobách, a dokonce na monumentálním architektonickém nápisu z gudžarátské Dholavíry. Představa, že harappské písmo žije jen na pečetích, je tedy zkreslená, jenže právě malé tvrdé předměty přežily subtropické klima nejlépe. Případné delší texty na palmových listech, dřevu nebo látce by se v jižní Asii rozložily dávno před příchodem prvního archeologa.

Proč chybí harappská Rosetta

Když Jean-François Champollion v roce 1822 rozluštil egyptské hieroglyfy, pomohla mu Rosettská deska, tentýž dekret ve třech zápisech: hieroglyfickém, démotickém a řeckém. Řečtina posloužila jako čitelný most. Podobně u lineárního písma B existovaly tisíce administrativních tabulek a analýza flexe místních jmen nakonec odhalila archaickou řečtinu.

U harappských nápisů nic takového nemáme. Tři zásadní překážky stojí v cestě:

• Krátkost. Průměrný nápis má kolem pěti znaků. Nejdelší známé sekvence dosahují sotva sedmnácti znaků. Pro statistickou analýzu jazyka je to zoufale málo.
• Neznámý jazyk. Nevíme, jakým jazykem Harappané mluvili. Finský lingvista Asko Parpola po desetiletích práce prosazuje protodrávidštinu; opírá se o drávidské výpůjčky ve védských textech a o takzvaný rebusový princip, kdy se znak ryby (mīn v protodrávidštině) čte jako „hvězda“, protože obě slova zní stejně. Je to elegantní hypotéza. Není to důkaz.
• Žádný bilingvní text. Přestože harappské pečeti se našly i v Mezopotámii, žádný nápis nekombinuje indské znaky s klínovým písmem nebo jiným čitelným systémem.

Písmo, nebo symboly? Spor, který mění pravidla hry

V roce 2004 publikovali Steve Farmer, Richard Sproat a Michael Witzel studii, která otřásla dosavadním konsensem. Jejich teze zní provokativně: harappské znaky nejsou písmo v lingvistickém smyslu, ale systém nelingvistických, nábožensko-politických symbolů, něco jako heraldické znaky nebo standardizované emblémy. Argumentují tím, že texty jsou příliš krátké, obsahují příliš mnoho vzácných znaků, postrádají „náhodně vypadající“ opakování typická pro jazykové systémy a že se nenašla žádná psací výbava ani kurzivní varianta znaků.

Parpola reagoval ostrou polemikou. Podle něj jde o logosylabické písmo srovnatelné s raným sumerským zápisem, jen dochované na jiných nosičích. Entropická studie Rádžéše Ráa a kolegů z roku 2009, publikovaná v Science, ukázala, že statistická struktura harappských sekvencí se blíží přirozeným jazykům víc než náhodným symbolům nebo rigidním kódům. Jenže statistická podobnost s jazykem není totéž co rozluštění. Sám Farmer připouští, že nález delšího nebo bilingvního textu by jeho model mohl zásadně oslabit. Obě strany tedy čekají na stejnou věc: na nový typ nálezu.

Co se ztratilo a co přežilo

Harappská civilizace nezmizela přes noc. Podle archeologa Jonathana Marka Kenoyera šlo o postupnou fragmentaci: po roce 1900 př. n. l. se měnily říční toky, slábla zemědělská základna a rozpadaly se dálkové obchodní sítě. Velká města se rozplynula do regionálních pozdně harappských kultur. S rozpadem integračních struktur ztratily pečeti, standardní váhy i jednotné písmo svůj smysl. Část technologií a tradic pokračovala dál, ale znakový systém nikoli.

Na FF UK existuje silné indologické zázemí; fakulta ho označuje za jediné komplexní akademické pracoviště svého druhu v zemi. Historickou českou stopu v debatě o harappském písmu zanechal Kamil Zvelebil, zakladatel českých drávidských studií, který se kriticky vyjadřoval k finským pokusům o rozluštění. Současný specializovaný tým zaměřený přímo na indské znaky se však v Česku nepodařilo dohledat. Kdo si chce harappské artefakty prohlédnout sám, najde volně přístupné galerie na portálu Harappa.com.

Největší záhada indského písma nakonec neleží jen v tom, co znaky znamenají. Leží v tom, že ani po více než století bádání nevíme, jestli před sebou máme umlklý jazyk, nebo umlklý kód. Odpověď možná leží metr pod zemí v některém neprokopaném pahorku v Sindhu. Stačí jedna správná pečeť, nebo spíš jedna správná tabulka s dostatkem textu.