Syn zahradníka dostal injekci hnisu. Jennerův experiment z roku 1796 pak změnil medicínu navždy

Anglický venkovský lékař Edward Jenner 14. května 1796 rozřízl kůži na paži osmiletého chlapce a vložil do ran pár kapek hnisu. Tím odstartoval éru vakcinace.

Foto: Picryl

Jenner provedl dva mělké řezy, které podle jeho vlastních slov „sotva pronikly kůží“, a do nich vpravil hnis z pustuly na ruce dojičky Sarah Nelmesové, nakažené kravskými neštovicemi. Pokusným subjektem byl James Phipps, syn Jennerova zahradníka. Zdravý a bezbranný. Ten den se zrodil princip, který o necelá dvě staletí později vymazal pravé neštovice z povrchu Země, jedinou lidskou infekci, kterou se kdy podařilo zcela vymýtit.

Svět před Jennerem: variolace jako ruská ruleta

Ochrana před pravými neštovicemi nebyla v roce 1796 žádnou novinkou. V Číně se sušené strupy z neštovičných lézí vháněly do nosu už staletí předtím. V západní Africe existovaly vlastní inokulační tradice, jak připomíná Royal Society. V Evropě a Americe se od počátku 18. století praktikovala takzvaná variolace, záměrné vpravení materiálu z pravých neštovic do kůže zdravého člověka.

Logika byla jednoduchá: kontrolovaná nákaza je lepší než nekontrolovaná. Problém byl v ceně. Přirozená infekce zabíjela zhruba 30 % nakažených. Variolace toto číslo srazila na 1–2 %, jenže i to znamenalo smrt, znetvoření nebo vznik nového ohniska nákazy. Jenner sám v primárním textu z roku 1798 napsal, že variolace „někdy i při nejlepší péči bývá smrtelná“. Hledal něco bezpečnějšího. A našel to v kravíně.

Dva řezy, sedm dní, jeden rozhodující test

Jenner si všiml, že dojičky, které prodělaly kravské neštovice (cowpox), pravými neštovicemi neonemocněly. Nebyl první, kdo si toho povšiml, ale byl první, kdo to systematicky ověřil.

Dne 14. května 1796 odebral materiál z cowpoxové pustuly na ruce Sarah Nelmesové a vložil ho do dvou povrchových řezů na paži Jamese Phippse. Sedmý den se u chlapce objevila mírná lokální reakce, devátý den lehká nevolnost. Pak se rychle zotavil.

Klíčový okamžik přišel 1. července 1796. Jenner chlapce vystavil materiálu z čerstvé pravoneštovičné pustuly, tedy přesně tomu, co při variolaci vyvolávalo nemoc. Nic se nestalo. Phipps neonemocněl. Jenner zákrok zopakoval. Výsledek byl stejný.

Tady je třeba říct nahlas, co to znamenalo: Jenner prokázal, že lze vyrobit imunitu proti smrtelné nemoci, aniž by pacient tou nemocí musel projít. To byl zlom. Ne samotný vpich, ale opakovatelný princip, bezpečnější cesta ke stejnému cíli.

Odmítnutí, kniha na vlastní náklady a pomalé vítězství

Královská společnost Jennerovy závěry odmítla publikovat. Podle dobových svědectví mu doporučili, aby „neriskoval pověst“ tvrzením tak odporujícím zavedenému vědění. Jenner ale reagoval po svém: místo krátkého sdělení sestavil širší soubor případů a v roce 1798 vydal knihu An Inquiry Into the Causes and Effects of the Variolae Vaccinae na vlastní náklad.

Lékařské přijetí přišlo dřív než společenský konsenzus. Vakcinace se postupně šířila Evropou i za oceán, ale odpor neutichával. Po zavedení povinného očkování v 19. století zesílily antivakcinační spolky, které argumentovaly občanskými svobodami, nebezpečností vakcíny, někde i nepřijatelností látky odvozené od krav. WHO při eradikační kampani ve 20. století narážela na náboženské a kulturní bariéry; v některých regionech došlo i k nepokojům.

V Československu zavedl povinné očkování proti neštovicím zákon č. 412/1919 Sb. Děti se očkovaly v prvním roce života, přeočkovaly v sedmi a čtrnácti letech. Očkování bylo bezplatné a směli ho provádět jen lékaři. Státní zdravotní ústav uvádí, že právě tento zákon rozhodující měrou přispěl k prudkému poklesu nemocnosti v letech 1920–1924.

Etika, o které nikdo nemluvil

Podle dnešních standardů byl Jennerův experiment na osmiletém dítěti nepřijatelný. James Phipps nemohl dát informovaný souhlas. Souhlas jeho rodičů není doložen, historici spíš poukazují na dobovou autoritu lékaře, běžnost inokulačních praktik a sociální zranitelnost rodiny zahradníka. V 90. letech 18. století ovšem neexistovaly etické komise ani koncept informovaného souhlasu. Jenner jednal v rámci dobových norem, což jeho experiment neomlouvá, ale zasazuje do kontextu.

Riziko si přitom uvědomoval. Ve chvíli, kdy Phippse vystavil variolovému materiálu, vsadil na to, že jeho princip chlapce ochrání. Kdyby se mýlil, mohl ho zabít. Jedinou zárukou byla Jennerova vlastní zkušenost s dojičkami, které pravými neštovicemi neonemocněly. Žádné laboratorní markery, žádná virologie, jen pozorování a odvaha jednat podle něj.

Virus, který přežívá ve dvou mrazácích

Pravé neštovice byly oficiálně eradikovány v roce 1980. Živý virus varioly dnes legálně existuje jen ve dvou autorizovaných laboratořích na světě: v americkém CDC v Atlantě a v ruském středisku VECTOR na Sibiři. Důvod? Vývoj a ověřování diagnostik, vakcín a léků pro případ, že by se virus vrátil, ať už náhodou, nebo záměrně. Světové zdravotnické shromáždění tento režim prodloužilo i v roce 2024 a WHO provádí pravidelné bezpečnostní inspekce obou úložišť.

Česká republika v roce 2022 převzala 2 800 dávek vakcíny JYNNEOS, použitelné proti pravým i opičím neštovicím. Veřejně doložená je dostupnost pro mimořádné situace, nikoli plný rozsah strategických rezerv. WHO paralelně drží vlastní nouzový sklad a koordinuje přislíbené národní zásoby dárcovských států. Jediný potvrzený případ pravých neštovic by dnes nebyl jen infekční diagnózou – byl by globální bezpečnostní událostí.

Edward Jenner zemřel v roce 1823 v Gloucestershire, odkud nikdy pořádně neodešel. James Phipps ho přežil o dvacet let. Dožil se světa, v němž se děti očkovaly po tisících, díky dvěma mělkým řezům, které mu venkovský lékař jednoho květnového dne udělal na paži.