Stalin ležel 14 hodin v moči na podlaze. Ochranka nesměla vstoupit kvůli jeho vlastnímu rozkazu

Noc z 28. února na 1. března 1953. Na Stalinově dače v Kuncevu nedaleko Moskvy končí pozdní večeře. U stolu seděli Berija, Malenkov, Chruščov a Bulganin, čtyři muži, kteří za pár dní převezmou říši.

Foto: Picryl

Stalin je v dobré náladě, pije gruzínské víno, rozchází se nad ránem s pokynem pro ochranku: jde spát, nemá být rušen, dokud nezavolá. Byl to poslední vědomý rozkaz, který kdy vydal. A právě ten rozkaz ho s největší pravděpodobností stál život.

Noc, den a zase noc: tři vrstvy času

Hosté odjeli kolem čtvrté ráno. Stalin zůstal sám ve svých soukromých pokojích. Celý den 1. března se neozval. Ochranka čekala, diktátor občas spal dlouho do odpoledne. Jenže tentokrát nepřišla ani obvyklá žádost o čaj. Hodiny ubíhaly, nervozita rostla, ale nikdo nezaklepal.

Teprve pozdě večer, podle nejčastěji citované rekonstrukce kolem desáté nebo jedenácté hodiny, se někdo odvážil vstoupit. Kdo to byl, se prameny rozcházejí. Chruščov ve svých memoárech uvádí dlouholetou zaměstnankyni Matrjonu Petrovnu. Jiné verze, převzaté i časopisem Smithsonian, jmenují gardistu Pjotra Lozgačeva, který vstoupil s kremelskou poštou. Na čem se shodují všichni: Stalin ležel na podlaze v kaluži moči, při vědomí nebyl, pravá strana těla nereagovala. Zhruba čtrnáct hodin uplynulo mezi jeho pravděpodobným kolapsem a okamžikem, kdy se k němu dostal první člověk.

Strach silnější než soucit

Proč tak dlouho? Samotný rozkaz „nerušit“ by v normálním prostředí nikoho nezabil. Ale Stalinův systém normální nebyl. Za třicet let vlády vybudoval aparát, v němž neexistoval bezpečný způsob, jak obejít diktátorův pokyn. Kdo jednal bez rozkazu, riskoval gulag. Kdo nejednal, mohl přežít.

Ochranku navíc ochromoval ještě jeden kontext: takzvané spiknutí lékařů. Sotva dva měsíce předtím, v lednu 1953, nechal Stalin zatknout skupinu špičkových sovětských lékařů obviněných z vražedné sabotáže na kremelských pacientech. Přivolat doktory k paranoidnímu diktátorovi, který právě rozpoutal kampaň proti doktorům, to mohl být rozsudek smrti pro toho, kdo telefon zvedne. Chruščov později v projevu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 prohlásil, že celou aféru zkonstruoval sám Stalin. Obvinění lékaři byli rehabilitováni už 4. dubna 1953, měsíc po jeho smrti.

Když ochranka konečně zavolala stranické špičky, přijeli Berija s Malenkovem. Podle Chruščovových vzpomínek se podívali na nehybného Stalina a odjeli domů s tím, že „zřejmě tvrdě spí“. Smithsonian cituje verzi, v níž Berija po telefonu přikázal nikomu nic neříkat a lékaře nevolat. Ať už šlo o strach, nebo kalkul, výsledek byl stejný: lékaři dorazili až ráno 2. března.

Mocenský kalkul u smrtelného lůžka

Když se konečně u Stalina objevil lékařský tým, diagnóza byla zdrcující: masivní krvácení do levé mozkové hemisféry, ochrnutí pravé strany těla, ztráta řeči, těžké poruchy dýchání a krevního oběhu. Lékaři považovali stav za téměř vždy fatální. Mohl dřívější zásah Stalina zachránit? Poctivá odpověď zní: nevíme. Mohl zvýšit šanci na stabilizaci, ale u tak rozsáhlého mozkového krvácení by ani okamžitá pomoc nemusela stačit.

Co víme jistěji, je chování mužů kolem lůžka. Chruščov později popsal scénu, v níž Berija střídal pózy: před Stalinovým lůžkem padal na kolena a líbal mu ruku, jakmile diktátor zavřel oči, vstával a otevřeně projevoval pohrdání. Ostatní vyčkávali, kdo první vysloví to, co si mysleli všichni: kdo bude vládnout dál.

Oficiální sovětský bulletin publikovaný v Pravdě a Izvestijích lhal už v základním rámci. Tvrdil, že Stalin utrpěl krvácení „ve svém moskevském bytě“ během noci z 1. na 2. března. Kuncevo, daču, prodlevu, nic z toho veřejnost neměla znát. Smrt byla oznámena 5. března 1953 ve 21:50 moskevského času.

Co se dělo za zavřenými dveřmi po smrti

Ještě během Stalinovy agonie a bezprostředně po ní začali nástupci jednat. Podle pozdějších svědectví padlo kolektivní rozhodnutí zničit Stalinovy osobní dokumenty z trezoru, spáleny byly v kamnech v pracovně, údajně bez čtení. Motivem mělo být odstranění materiálů kompromitujících přítomné. Přesný inventář spálených papírů není znám a zřejmě nikdy nebude.

Berija, který u Stalinova lůžka působil nejsuveréněji, přežil diktátora o necelých deset měsíců. Zatčen byl 27. června 1953, popraven zastřelením 23. prosince téhož roku. Ostatní se ho zbavili ne proto, že by věděli, kdo „zabil Stalina“, ale proto, že jako šéf tajné policie kontroloval příliš mnoho a o příliš mnoha lidech věděl příliš kompromitující věci.

Dozvuky v Československu i v celém bloku

V Praze Stalinova smrt spustila bezpečnostní pohotovost: Státní bezpečnost nasadila agenty k průzkumu nálad, zpřísnila cenzuru korespondence, organizovala pietní tryzny. O devět dní později, 14. března, zemřel i Klement Gottwald; podle Ústavu pro studium totalitních režimů se rok 1953 stal pro Československo přelomovým i kvůli měnové reformě a následným protestům.

V celém sovětském bloku začal pozvolný odklon od nejtvrdšího stalinismu: oslabení svévolné role tajné policie, opatrné ekonomické uvolnění a nakonec Chruščovův projev na XX. sjezdu v únoru 1956, který kult osobnosti oficiálně pohřbil. Svobodu to neznamenalo, proces vyústil v sovětskou vojenskou intervenci v Maďarsku téhož roku.

Stalin vybudoval systém, ve kterém se bez jeho souhlasu nepohnul nikdo. A právě ten systém ho nechal ležet čtrnáct hodin na studené podlaze, zatímco za dveřmi stáli ozbrojení muži, kteří měli jediný úkol: chránit jeho život.